Článek
Zvolený prostor je pro výjimečnou expozici klíčový. Olbram Zoubek totiž na vernisáži zdůraznil, že světlo z velkých oken dopadá do sálu záměrně. Proud paprsků jednotlivé skulptury osvětluje, a navíc se během dne úhly jeho dopadu mění (stejně jako intenzita).
Díky tomu se z výstavy stává živý organismus a jednotlivá díla plují abstraktním šerosvitným prostorem. Nadto typickým znakem Zoubkových soch je pohyb. Figury jsou vystavěné tak, aby navozovaly dojem, že mírně levitují. Zmíněná světelná kulisa takový dojem výrazně podporuje.
Umělec nainstaloval své sochy do zahrady před Jízdárnu.
Dalším kladem expozice je přímé zapojení návštěvníka do děje. Procházející člověk se stává exponátem, potkává ostatní bytosti a navazuje s nimi duchovní kontakt. Díváme-li se do interiéru, jednotlivé postavy, živé i vysochané, se stávají jednolitým sousoším.
V zahradě vedle Jízdárny vytvořili organizátoři další výstavní sál pod širým nebem. I tam hraje světlo zásadní roli. Trojice éterických víl s odhalenými ňadry tančí v sychravém podzimním dni. Olověná obloha a gotický chrám na horizontu dávají estetickému vyznění soch finální podobu.
Zoubkova díla v sobě mají zvláštní rozměr existence. Mírně teatrálními gesty s námi komunikují v abstraktním prostoru. Tíha odpovědnosti ale leží na živých a konkrétních lidech. Musí chtít pochopit, proč se v kulisách okolního světa právě takto zhmotňují a otvírají. Protože i my se jim musíme vnitřně otevřít, aby vzájemný vztah fungoval oboustranně.
Vnímání krásy je vlastně intimní vztah mezi uměleckým dílem a konkrétním člověkem.
| Olbram Zoubek |
|---|
| Jízdárna Pražského hradu, Praha, do 2. března 2014 |