Článek
Když Cohen promluví nebo prostě jenom nonšalantně pokyne kloboukem, jako by čas běžel pozpátku. Už jenom proto ho stojí za to zažít. Ale co je hlavní, ve svých devětasedmdesáti letech má stále nejen uhrančivý výraz (hlas s léty klesl do samých hlubin prapodstaty), ale je sebejistý i intonačně.
Playlist aktuálního turné, to je šňůra z perel, citlivější doprovodnou kapelu těžko najít (však ji také zpěvák pečlivě představil hned několikrát), a tvrdí-li někdo, že ve vysočanské aréně nelze udělat bezchybný zvuk, byl přesvědčen o opaku.
Lze s tímto arzenálem vůbec odehrát špatný koncert? V Praze se navíc jedenáctým hráčem stalo publikum, které poprvé svorně povstalo už v úvodních vteřinách vystoupení.
Ačkoli největších ovací se přirozeně dostalo letitým hymnám, čtyři ukázky z loňského alba Old Ideas bez problémů držely krok, přičemž Come Healing, kde Cohen poprvé nechal vyniknout své éterické vokalistky, patřila krátce před přestávkou k jednomu z vrcholů večera.
Opravdová magie se dostavila ve druhé půli v momentech, kdy Cohen sáhl po kytaře a vystřihl několik kusů jen za doprovodu vokalistek, decentních kláves a fenomenálního Alexandra Bublitchiho, zdobícího tu krásu lahodně čistými houslovými smyky.
Při mrazivé Suzanne kapela ukázala, že dokáže nejenom hrát dokonale, ale také poslouchat svého vůdce a přizpůsobit se jeho občasným rytmickým rozmarům. V Hallelujah (ta druhá, která nikdy nesmí chybět) se mistr rozvášnil a dokázal, že může i výš… ale proč by se trápil? Přesně ví, co si může a chce dovolit.
Bezmála tříhodinový koncert protagonista bez viditelných problémů ustál. Na nohou, co chvíli v kleče anebo v jeho typickém bočním nákroku se zaťatou pěstí. Nikdo by se nezlobil, kdyby si kromě kapely vzal na pomoc i stoličku. To ale není Cohenův styl. Nevyužil ani momentů, kdy přenechal hlavní zpěv některé z vokalistek. V takových chvílích sundal klobouk, nehybně stál a poslouchal, jak to jeho kolegyním ladí – při jejich křehké ukolébavce If It Be Your Will by cinkl i upuštěný špendlík, kdyby s ním byl někdo do prostoru vpuštěn. Dotek věčnosti.
Několikeré přídavky rozpumpovaly poklidnou atmosféru, mistr Leonard roztáhl ústa do úsměvu, publikum poněkolikáté povstalo, zrušilo bariéry mezi sebou i tichou, až posvátnou úctu k ikoně a koncert nabral ještě další dimenzi. Trojité krátké odběhnutí s typickým dvojím poposkočením, starosvětské pokynutí kloboukem a na úplný závěr pozdrav „see you later“. Třeba to nebylo naposledy.
Leonard Cohen
O2 Arena, Praha, 21. července