Jiří Fajt: Nevím, že by někdo zpochybňoval moji kvalifikaci

Reakce mají většinou dvě části – politickou a odbornou. Zdá se mi, že v té první převažuje očekávatelně kritický tón, který však musí být a také je směřován k ministerstvu kultury. Ve druhé části jsem zatím nezaznamenal, že by někdo zpochybňoval moji kvalifikaci a odborné předpoklady pro výkon této funkce. Politickou rovinu tohoto rozhodnutí mi nepřísluší hodnotit, to je otázka na ministryni kultury. Ano, já jsem nabídku po velkém váhání v předminulém týdnu přijal. A mou odbornou a manažerskou kompetenci už hodnotila celá řada nejrůznějších grémií a to zjevně pozitivně. Prostě nevím, že by někdo zpochybňoval moji kvalifikaci a odborné předpoklady.

Ano, načasování nebylo optimální. Pro mě to ale až tak velké překvapení nebylo, vždyť první „testovací“ rozhovory se vedly již na podzim loňského roku. A jistě jsem nebyl jediným. Ve hře byl i Marek Pokorný, ten dokonce také proto opustil ředitelské místo v Moravské galerii v Brně. Diskuse nabyly na intenzitě po odvolání ekonoma Vladimíra Rösela. Takže rozhodně nešlo o ukvapený krok ministerstva. To o nutnosti řešit situaci v NG hovořilo dlouho, rozhodovací proces však skutečně trval neúměrně dlouho. Paní ministryně hned po odvolání veřejně sdělila, že za dané situace nehodlá vypisovat nové výběrové řízení, což se tehdy setkalo s většinovým souhlasem odborné veřejnosti.

Konkurzy na generálního ředitele Národní galerie se v posledních letech konaly již dvakrát – ten první před renomovanou mezinárodní komisí jsem přesvědčivě vyhrál. Díky zákulisnímu politikaření se však tehdejší ministr Riedlbauch neodhodlal k mému jmenování a přenechal alibisticky rozhodnutí svému nástupci. Ministr Besser si najmenoval jinou komisi, už bez účasti zahraničních hostů, zato s pohodlnou ministerskou většinou. A výsledek je známý – jmenování ekonoma Rösela, já skončil na druhém místě, Marek Pokorný třetí. Je zajímavé, že tehdy tzv. odborná veřejnost mlčela.

Ministryně ve snaze vyslyšet hlas odborné veřejnosti a po vzoru Národního divadla nejdříve jmenovala poradní sbor, který měl doporučit nejvhodnějšího kandidáta. Ten po svém posledním setkání doporučil paní ministryni jednat s trojicí již známých kandidátů – Pokorný, Vlnas (v současnosti pověřený řízením Národní galerie, pozn. red.) a Fajt. Tedy opět nic nového pod sluncem; všichni jsme se totiž předchozích konkurzů již zůčastnili – jen Vít Vlnas ve druhém chyběl, protože do něj již nastupoval z druhé řady jako „kůň“ ministerstvem favorizovaného Vladimíra Rösela.

Paní ministryně stačila nakonec ještě oznámit svou rezignaci, dva dny na to ovšem propukla vládní krize. Tento scénář si jistě nikdo z nás nepřipravoval a nenese za něj zodpovědnost. I přes nastalou situaci a demisi celé vlády, přičemž paní ministryně ani nestačila podat rezignaci do rukou předsedy vlády, se ministerstvo rozhodlo výběr generálního ředitele Národní galerie dokončit. Myslím si, že to byl krok správným směrem, a to říkám nikoliv proto, že jsem z této uzavřené soutěže vyšel vítězně. A pokud by jmenování bylo nabídnuto komukoliv z nás tří, jsem přesvědčený, že by ho přijal každý bez ohledu na onen nešťastný politický kontext.

Vít Vlnas však již delší dobu tušil, že jeho kandidaturu zpochybňují nepřesvědčivé výsledky po boku Milana Knížáka a zvláště za Vladimíra Rösela. Proto využil dobrého známého v poradním sboru, kooptovaného dodatečně na základě přání Národní galerie, Lubomíra Slavíčka, jehož mise měla jasný cíl – rozložit komisi zevnitř a vytvořit nepřehlednou situaci, která by zpochybnila rozhodování ministerstva a přispěla tak k zachování status quo, tedy Národní galerie v čele s Vítem Vlnasem.

Na celé pro pohled zvenčí poměrně nepřehledné situaci mi opravdu vadí jediné – a to pokrytectví těch, kteří se v otevřených dopisech ohánějí velkými slovy o transparentnosti, objektivitě a odbornosti a přitom jim jde hlavně o zachování pofidérních mocenských pozic. Stačí bedlivě číst mezi řádky a mít informace who is who.

Svou základní představu jsem vylíčil v obsáhlém materiálu pro výběrové řízení v roce 2010. S časovým odstupem však vidím mnohem naléhavěji potřebu zabývat se a řešit financování a vnitřní strukturu Národní galerie. Na tomto místě tedy jen ve zkratce. Rád bych Národní galerii znovu uvedl mezi přední evropská muzea umění, a to jako respektovaného a inspirativního partnera. Chtěl bych, aby díky Národní galerii se Praha dostala mezi vyhledáváné zastávky velkých mezinárodních výstavních projektů; česká veřejnost přece nemusí za atraktivními výstavami jezdit pořád jen do Vídně či Berlína.

Národní galerie se musí stát vůči svým návštěvníkům přátelskou institucí, což souvisí se zkvalitněním a rozšířením nabídky nejrůznějších služeb jako jsou kavárny, restaurace, muzejní obchody, knihkupectví a tak dále a doprovodných aktivit jako jsou divadlo, koncerty, diskusní pořady. To vše souvisí s dořešením otázky dostupnosti Národní galerie; podle mě je nezbytné vstup do dlouhodobých instalací NG umožnit s doporučeným, nikoliv tedy povinným vstupným, jak je to ostatně běžné u institucí financovaných z veřejných prostředků ve Velké Británii a Spojených státech.

Národní galerie má přece v první řadě vzdělávat a esteticky kultivovat, a na to má právo každý jedinec bez ohledu na to, zda si to může, či nemůže dovolit. Ucelený koncepční materiál bych po nezbytných analýzách a diskusích se svým týmem předložil k veřejné diskusi v průběhu prvního roku po svém případném nástupu do NG.

Tak to opravdu nevím, odkud to máte. To je samozřejmě absurdní nesmysl. Nikdy jsem se nechtěl a nechci zbavit Sbírky moderního a současného umění, a naopak ji považuji za jeden ze základních kamenů této instituce. S ohledem k přesahu do současnosti je také nejdynamičtější částí Národní galerie...

A diskuse o vhodnosti, či nevhodnosti Veletržního paláce pro galerijní využití se vedly, vedou a musí vést i v budoucnu. Jejich výsledek nechci vůbec předjímat, neboť mi k tomu scházejí relevantní podklady zvláště ekonomického charakteru. Každopádně Veletržní palác je nádhernou stavbou a pro Národní galerii obrovské téma. Zatím se ho ale bohužel nepodařilo oživit…

Nerad o tom hovořím, protože nejsem stoupencem „praní špinavého prádla na veřejnosti“, nicméně odpověď dlužný nezůstanu. Milan Knížák proti mě během prvního výběrového řízení spustil pomlouvačnou kampaň, aby vylekal tehdejší vedení Ministerstva kultury a zabránil mému jmenování. Prohlašoval o mně, že jsem finančně NG zruinoval a zanechal dluh přes 600 miliónů korun. Přitom mu nějak ušlo, že jsem nikdy nebyl v pozici generálního ředitele, který jako jediný za financování zodpovídá, a že jsem takovýto dluh za svého působení v NG ani fakticky nezpůsobil.

Strategie pomluv a lží ale tehdy slavila opět úspěch. V právním státě má člověk jedinou možnost, jak se těmto nařčením bránit – totiž soudní cestou. Podal jsem tedy na Milana Knížáka žalobu na ochranu osobnosti. A soud, který se dlouho a detailně zabýval veškerými důkazy mými i protistrany rozhodl, že se mi Milan Knížák musí omluvit. V současnosti soudní rozhodnutí ještě nenabylo právní moci, protože se protistrana odvolala…

To je předmětem jednání, která právě v Německu vedu – s ohledem na krajně nejistou politickou situaci v Čechách s určitou dávkou opatrnosti. Jedno je jisté, pracovní úvazek by se musel změnit. Můj zaměstnavatel mi jasně deklaroval velký zájem na naší spolupráci, protože si moje manažerské a odborné práce váží, to znamená, že moje projekty budou i nadále pokračovat, i když – za předpokladu mého nástupu do Národní galerie – v jiném režimu.

To je mi také záhadou. Pro západní svět je hodně nestandardní, aby jmenování šéfa, byť předního muzea, bylo provázeno takovou mediální pozorností a tolika vznícenými emocemi. Možná tuto českou anomálii nastartovalo právě sporné a silové jmenování Milana Knížáka, který post v Národní galerii dostal jako politickou trafiku v rámci opoziční smlouvy. A od té doby kulturní veřejnost, korektněji řečeno její větší část, čeká na nějakou pozitivní změnu. Tu nepřinesl ekonom Rösel a „ten Fajt to přece na poslední chvíli neměl od té ministryně brát“, jak slýchávám.

Samozřejmě těmto hlasům rozumím, na straně druhé i moje rozhodnutí, které se skutečně nerodilo lehce, má svou historii – viz výše řečené. A k těm emocím ještě jedno možné vysvětlení? Nedávno mi jeden známý říkal – „ty jseš pro místní prostředí v podstatě neznámý, 13 let v cizině, a oni tady ani neví, s čím a s kým přijdeš: oni tě prostě neumí“. Na tom také něco může být; oba moji „protikandidáti“ jsou součástí české výtvarné a muzejní scény, každý ví, co od nich lze čekat a jaké osobní vazby s sebou přinášejí.

Na výstavu o Karlu IV. a umělecké reprezentaci dynastie Lucemburků v Metropolitním muzeu v New Yorku přišlo kolem 150 000, na Pražském hradě byla výstava vyprodána s něco málo přes 100 000 návštěvníky. Výstavu Europa Jagellonica zhlédlo celkem na 100 000 návštěvníků, přičemž výsledky z Varšavy a Postupimi pro mě osobně byly zklamáním a jednoznačně se na nich podepsala chybějící propagace. Tu nemohlo plnohodnotně nahradit ani skvělé mediální echo výstavy v Německu, kde o ní nadšeně referovala bezmála všechna hlavní tisková, rozhlasová i televizní média.

Prostě bez dobrého PR a cílené reklamy nelze dnes přilákat větší množství lidí. Česká republika však z těchto srovnání vychází až překvapivě pozitivně. V Čechách mají takovéto a podobné výstavy velký návštěvnický potenciál, neboť zde existuje početná skupina občanů, kteří kulturu v obecném smyslu slova a výtvarnou zvlášť považují za neodmyslitelnou součást své identity a životního standardu. A to je zásadně dobrá zpráva pro budoucnost...