Malíř Lyube Petrov má rád v umění humor a říká: Současná žena je drsná holka

Kukera, což je pohanská bulharská tradice. Jsou to lidé, kteří se na konci každého roku převlékají do trochu strašidelných kostýmů a masek, na nohách mají zvonky, aby tancem, skákáním a zvláštními zvuky vyhnali z města zlé duchy, aby ve městě zůstala pohoda, zdraví a dobrota. Mám rád v umění nadsázku a humor, takže moji kukeři nejsou až tak strašidelní. Na nohách mají adidasky a pod kostýmem moderní trička. Taky jsem je poslal na výlet do New Yorku a Hollywoodu.

Naše kultura je spojená se slovanskou historií, zajímám se o bulharské svátky, pohádky a legendy. Fascinuje mě Muchova Slovanská epopej, dost makal na tom, aby slovanské příběhy našel a namaloval.

Obraz se jmenuje Venuše s orchidejemi a je interpretací Tizianovy Urbinské Venuše. I když některým lidem připadal můj obraz sexistický, já si to nemyslím. Je to vtip, pro mě je zajímavější, když se můžu u umění smát a mít z toho dobrou náladu.

Namaloval jsem ležící nahou gorilí slečnu jako současnou grotesku o tom, jak lidé vnímají krásu. Všude vidíme na billboardech fotografie nejkrásnějších lidí, sledujeme hon za ideálem a kopírování vzorů, ale je to umělá krása – více práce plastických chirurgů a grafiků než přírody. Dnešní člověk stále přemýšlí nad komerčními věcmi, řeší vzhled a povrchní záležitosti. Možná nemá žádné prachy v kapse, ale důležité je, jak vypadá…

Často pracuju s figurami, zajímají mě historky lidí. Jsem narativní typ, vytvářím nové hrdiny a různě manipuluju s pozadím již známých příběhů.

Přemýšlel jsem nad současnou ženou a vidím ji jako Dianu, bohyni lovu a amazonku. Současná žena je bojovnice – proti mužům, bojuje za pravdu, za svá práva. Je to drsná holka, emancipovaná, která by chtěla ovládnout celý svět.

Tím, jak člověk komunikuje s přírodou, s jakým entuziasmem přistupuje k její ochraně, na druhé straně ji decimuje. Je to trochu schizofrenní. Další velké téma je apokalypsa, kdy se člověk dívá, jak se svět kolem něj rozpadá. Lidé zatím nejsou schopní svůj přístup změnit. Všechno se děsivě zrychluje, systém se hroutí. Nechci být pesimista, ale zatím to vypadá špatně.

Nevyhýbám se ani tematice, jak se člověk snaží ovládnout zvířata, využívá je, aby přežil. Jeden z mých obrazů ukazuje lidskou ruku krmící krokodýla, který je ochočený jako pes. Možná je to budoucnost stejně jako genetické manipulace. Nevím, jestli znáte ligera? To je hybrid mezi lvem a tygrem. I já jsem začal ve svých obrazech kombinovat různé druhy zvířat, například tučňáka a lva. Vypadá to docela vtipně.

Jednou z postaviček je Čiburaška, což je slavný sovětský komiks o malinkém, milém a velice hodném hrdinovi, který má existenciální problém. Neví totiž, odkud pochází. Najde si kamarády a ti mu dají jméno. Já jsem Čiburašku namaloval jako silnou postavu s obrovskými svaly a blesky v tlapách, pro mě je jako karikatura titána.

A co se barev týče, měl jsem tu zářivou křiklavost vždycky v sobě. Je pro mě přirozená, ale dveře mi otevřel až můj profesor na FAVU Martin Mainer. Hodně mi pomohl pochopit cestu umělce.

Rodina mě vždycky v umění podporovala, i když nikdo z rodičů se mu nevěnuje. Začal jsem studovat na akademii v Sofii, malbu jsem si vybral sám, protože se jí dokážu naplno vyjadřovat. Baví mě kombinovat barvy, práce se stínem a světlem, s tou omezenou plochou plátna.

Malba má podle mě pořád respekt, je to takový držák i kvůli ekonomickému aspektu. Lidé si můžou obraz dovolit a rozumějí mu. Pamatuju si na svého učitele ze střední školy, jak mi říkal, že obraz zmizí, protože je příliš starý. Myslím si opak. Obraz je nevyčerpatelný, jsou stále noví umělci a nové styly, což dokazuje světový trh s uměním. Všechno má svůj vývoj.

Obě scény nejsou jako trh moc velké. Česká scéna je více uprostřed Evropy, umělci tak mají větší možnosti, jak komunikovat třeba s Německem. V Bulharsku teď zase frčí videokoncept a konceptuální umění obecně, což je podobné v Čechách, stačí se podívat na poslední ročníky Chalupeckého ceny.

Umělci v Bulharsku moc necestují a to je problém, protože tak velice snadno zapadnete do místního průměru a stanete se jednou ovečkou z mnoha. Bulharské scéně schází větší kontakt se světovým uměním, je stále lokálnější.

Neplánuju postavit žádný mrakodrap, budu pokračovat v sérii kukerů a budu se snažit najít něco nového. A hlavně pracovat, protože člověk občas musí makat, aby dosáhl svého cíle.