Článek
Ptát se na konkrétní kroky, které hodláte po svém nástupu 1. srpna učinit, jako je personální řešení klíčových uměleckých pozic souborů ND, je asi předčasné.
Kdyby se můj vstup do Národního divadla odehrával v klidnější a normálnější situaci, měl bych na přípravu dva roky, jak je ve světě běžné. Během té doby bych měl čas jednat jak se stávajícími uměleckými šéfy, tak se mnou vytipovanými osobnostmi. Já mám ale na přípravu tři měsíce. Znamená to, že první rok budu v roli krizového manažera a přípravu absolvuji za pochodu.
Navíc jedním z mých úkolů bude zásadně měnit systém řízení divadla. Samozřejmě že se při tom budu zabývat i personálními věcmi, ale nikdo po mně nemůže chtít, abych v tuto chvíli vytáhl z rukávu geniální personální řešení konkrétních míst. Už proto, že skutečných osobností není v této zemi na rozdávání. A taky necítím potřebu výměny za každou cenu.
Byl jste v nejužším výběru na ředitele již v roce 2002, kdy do této funkce byl jmenován Daniel Dvořák. Co je pro vás na Národním divadle tak přitažlivé?
Hned několik věcí. Jako ředitel a režisér, který v českém divadle působí pětadvacet let, mám o českou kulturu poměrně velkou starost, protože jak společnost vnímá svou kulturu a umění, podobně vnímá i svou státnost, identitu, místo na světě, a tak se utváří i její sebevědomí. Národní divadlo vězí hluboko v genech české společnosti, a ať už ho kritizujeme, nebo ne, je pro naše občany nejen symbolem, ale i jedním z důvodů, proč žijeme jako samostatná společnost. Ve chvíli, kdy je rozhádané, kdy špatně komunikuje s veřejností, kdy nemá přesvědčivé výsledky – a teď vůbec neříkám, že to je zrovna současná situace, je to důkaz hlubší kulturní i společenské krize.
Těžko ovlivníme to, jak sami sebe vnímáme, ale když se o to nebudeme pokoušet, a to i prostřednictvím divadla, rezignujeme na podstatné hodnotové a duchovní cíle této společnosti. Za druhé jsem časem pochopil, že mám jisté schopnosti být manažerem, který má docela dobrý vhled do divadelní problematiky. Po devatenácti letech v Plzni jsem přemýšlel, zda nemám pokračovat někde jinde. Kdyby se v Plzni dnes nestavělo nové divadlo, tak bych tam zřejmě už nebyl. A to není vyjádření mého nevděku vůči Plzni. Nejsem moc rád, že se tyto dvě situace sešly, ale příležitosti nebo výzvy nepřicházejí vždy v ten správný moment.
Jak budete tedy řešit svůj vztah k projektu výstavby nového divadla v Plzni?
V tuto chvíli není projekt na mně tak závislý. Jako jeho spoluautor bych si rád ponechal pozici v nejvyšším patře dozoru nad stavbou a podílel se na klíčových rozhodnutích s ní spojených. Ale těch bude ubývat, protože divadlo má být pro zkušební provoz otevřeno v dubnu příštího roku a plány jeho provozu jsou připraveny až do června 2015.
Národní divadlo přebíráte ve stavu, který v mnoha směrech volá po transformaci. Cítíte to jako problém, nebo výhodu?
Na první pohled to není situace výhodná, ale já věřím, že odborná i laická veřejnost chápe jasněji než dřív, že způsob, jakým je divadlo financováno, spravováno a řízeno, vyžaduje změny. A že pokud nebudeme postupovat dostatečně intenzivním způsobem, tak divadlo ohrozí sebe samo.
Můžete se stát prvním ředitelem, který Národní divadlo po velmi dlouhé době posune do podoby blížící se evropskému normálu. Mluví o tom i materiál expertního týmu, který má být zadáním pro nového ředitele…
Myšlenky, že Národní divadlo nemá být řízeno direktivně ministerstvem kultury, ale že tu má fungovat správní rada, myšlenka autonomizace souborů a podobně, nejsou nové. Formuloval je už první polistopadový ministr kultury Milan Lukeš na základě své zkušenosti šéfa činohry ND. V jisté podobě se o tom mluvilo dokonce už v šedesátých letech. Nové je podle mě to, že se je, doufám, konečně podaří zrealizovat. A to je pro divadelního manažera lákavá ambice.
Tentokrát poprvé expertní tým hledal kromě ředitele i zadání, které vtělil do písemné koncepce. Je to pro vás vítaná změna?
Pokládám ji za historickou událost. Je to velice dobré už proto, že ministerstvo kultury tak akceptovalo nejen mé jméno, ale i koncept, jehož jsem součástí. A tím veřejně deklarovalo nejen svůj souhlas s touto cestou, ale i podporu a spolupráci při jejím naplňování. Takže jeden z mých prvních zásadních kroků bude, že tuto koncepci, jež je i mou koncepcí, začnu rozpracovávat do konkrétních opatření.
Připomeňme tři klíčové principy tohoto materiálu. První z nich hovoří o nutnosti transformace dosavadní příspěvkové organizace. To je ale běh na delší trať…
Každý model má své výhody a nevýhody. Optimální stav vyžaduje, aby se při strategii rozhodování o Národním divadle vyvážily zájmy odborné s ekonomickými a, proč ne, i politickými. Pravomoc daná politickou reprezentací by ale měla rozhodovat o tom, co jí doporučí odborná veřejnost. Expertní tým navrhuje takzvanou garanční radu, která by měla suplovat funkci správní rady až do transformace divadla na jinou právní formu, než je příspěvková organizace. To představuje přece jen stabilnější systém, než když rozhodování závisí jen na vůli ministra. Ale pořád se pohybujeme na půdě příspěvkové instituce, kde je nutně zapotřebí reformy.
Jsem spoluautorem návrhu zákona o veřejnoprávní instituci, který zavádí správní radu jako povinný prvek řízení. Je to jedna z cest, jak příspěvkovou organizaci modernizovat, i když určitě ne jediná. Ale to je na delší jednání, stejně jako máte pravdu, že se transformace neodehraje v horizontu měsíců, ale spíše let.
Druhým bodem koncepce týmu expertů je princip jedné pražské opery financované a provozované státem. Do jaké míry jste zastáncem této koncepce, po sloučení Státní opery Praha a ND zatím ze strany ministerstva kultury velmi nezřetelně formulované?
Mluvme o koncepci jedné, ale relativně velmi samostatné opery řízené ředitelem Národního divadla s pravomocemi systémových rozhodnutí a s právem jmenovat a odvolávat ředitele tohoto operního domu, k čemuž by měl mít kvalifikaci i poradní nástroje. Dosavadní debata o jedné pražské opeře je vedena ze špatného konce. To, že v budově Státní opery se musí hrát velká opera a velký balet, je nezpochybnitelné, stejně jako to, že pro operu i balet je tu i Národní a Stavovské divadlo, ale především je třeba určit, jaký repertoár a v jakém rozsahu budeme v těchto budovách hrát, a teprve poté, kolik pracovníků k tomu bude třeba, včetně počtu orchestrů, sborů a sólistů. Není problémem mít třeba tři orchestry, jestli se ukáže jejich potřeba v rámci jedné, důsledně a čitelně profilované opery.
Třetí pilíř koncepce hovoří o autonomizaci souborů, o pokusu spojit je s konkrétní scénou a naopak vymezit specifiku jednotlivých budov Národního divadla…
To je složitý problém, protože provozní podmínky divadla jsou mimořádně komplikované. Ne však neřešitelné. O Státní opeře už byla řeč, historická budova Národního divadla má na sebe navázané určité symboly a resentimenty a ze strany veřejnosti i poptávku po určitém repertoáru. Jestli je české divadlo v něčem světové, tak v bohatosti české operní literatury, které si málo vážíme. A nemáme dostatek takzvaných referenčních inscenací české opery, na které budou jezdit z ciziny diváci a tvůrci s cílem zjistit, jaká je třeba česká interpretace Janáčka. Věřím, že v horizontu pěti let se nám podaří podstatně zvýšit kvalitu, protože není možné investovat jen do kvantity. Musíme se naučit deklarovat minimální požadavek, aby ta která inscenace mohla na jevištích Národního divadla plnohodnotně existovat.
Dále je tu nepříliš řešená otázka klasicistní a předklasicistní operní tradice spojená se Stavovským divadlem. A problematicky profilovaná Nová scéna. Jsem přesvědčen o tom, že ve Stavovském divadle lze hrát velmi široký činoherní repertoár, ale činohra nutně potřebuje prostor pro moderní repertoár. Měla by se jím stát zásadně zrekonstruovaná Nová scéna.
Získáte na tak zásadní rekonstrukci finanční prostředky od ministerstva kultury?
Finanční prostředky se dají získat optimalizací nákladů, vlastními výnosy a dotacemi. Nepochybuji o tom, že českému státu velmi záleží na kvalitě jediného divadla, které spravuje. Chci přesvědčit ministerstvo kvalitní prací a věcnými argumenty, že se nám všem vyplatí investovat do podstatných hodnot naší společnosti. Chci zároveň znovu otevřít otázky kooperativního financování ze strany hlavního města.
Z toho všeho vyplývá, že ředitele ND čeká velký objem práce, která ale může být velmi inspirativní a lákavá…
Pro mě je to taková osmitisícovka, na kterou není snadné vylézt. Ale když lezete na vysokou horu, je třeba se vždycky podívat tak vysoko nad sebe, kam jste schopni vystoupit. A tam je třeba se zastavit, vydechnout a jít dál. Mám svou představu o strategii, stejně jako trpělivost a vůli tenhle výstup absolvovat. Vyžaduje to evoluční řešení, kdy výsledky nebudou patrné do půl roku. Pokud je ode mě někdo bude očekávat a kritizovat mě za to, že to jde pomalu, tak jsem odhodlán tu kritiku vydržet.