Článek
Připomínám pro zapomnětlivější, že středověká legenda o upsání duše Ďáblovi za chvíli lesku a slávy v pozemském světě se autorovi prolnula s osudy Německa nakaženého a zničeného nacismem, a umělce, který se rozhodl žít bez Boha v dobrovolném zajetí galantní choroby vedoucí v mrákotných stavech k posedlosti tvorbou, k pokoření výšin hudby v předpeklí šíleného pádu do zatracení.
K příjičným výšinám
Není pro inscenátory ve druhém desetiletí třetího tisíciletí po Kristu důležité, že do postavy skladatele Adriana Leverkühna promítl autor stavy své duše a obrysy myšlení vzbouřence Friedricha Nietzscheho a jeho: "Zabili jsme Boha. Bůh je mrtev." Podstatný je vektor, v jehož směřování lidstvo s kontroverzním filozofem už dlouhá desetiletí Boha zabíjí, a zdárně v tom úsilí pokračuje. Ano, s konečným cílem zničení.
Je dvojí cesta, na které se divadlo může pokoušet odhalovat mechanismy, jež planetu, její faunu a floru vedou k nevyhnutelné záhubě, přesněji k sebedestrukci. Na té první přímo pojmenovává nepravosti a farizejství současné politiky, ať už globální nebo té domácí na vyhřátém, ale jedovatém českém paloučku.
Obraznost děl, jejichž autoři to už kdysi vyslovili za nás, nápravy nedosáhli, jestli o ni usilovali, je ještě o poschodí naléhavější, krutější, beznadějnější. To je i případ Mannova Doktora Faustuse v čase globální krize hodnot, morálky, vzdělanosti…
Na Mikuláškovy opusy se čekává jako na palčivě naléhavá sdělení. Formálně oscilují mezi romantismem a expresionismem. Jeho Doktor Faustus v Huse má blíž k druhému pólu, i když k tomu prvnímu inklinuje oblíbený znak režisérových inscenací – sněhobílá scéna s kontrastem černě fraků a stříbra velkých dámských toalet podle autora výpravy Marka Cpína.
Už zase jen úzkost
Rozměr velkého románu soustředili autoři do zkratek emočně vypjatých hudebních kreací Petra Hromádky. Vše ostatní včetně naléhavých poselství Thomase Manna a Jana Mikuláška obstarávají herečky a herci. Výkony natolik koncentrovaně kolektivní – od hrůznosti až k beznaději – že chválit jednotlivce zkrátka možné není. Je dobré, že současné divadlo umí v lidech vyvolat úzkost. Je jí všude už zase plno.
Centrum experimentálního divadla Brno - Thomas Mann, Jan Mikulášek, Barbara Gregorová – Doktor Faustus. Režie Jan Mikulášek, dramaturgie Barbara Gregorová, výprava Marek Cpín, hudba Petr Hromádka. České premiéry 4. a 5. dubna ve Velkém sále Divadla Husa na provázku.