Šokující mladé osudy v Autofikci Hitomi Kaneharové

Hitomi Kaneharová platí za enfant terrible japonské literární scény. Školu opustila jako jedenáctiletá, v patnácti odešla z domova, potýkala se s anorexií a sebepoškozováním.

Psychické obtíže nakonec překonala a na kurzu tvůrčího psaní odstartovala raketovou kariéru spisovatelky.

Kaneharová se drží vyprávění v první osobě, píše jednoduchým jazykem a texty ráda obohacuje autobiografickými prvky. Její hrdinky se toulají přetechnologizovaným Tokiem, aniž by dokázaly navázat plnohodnotné vztahy. Čas utloukají po hernách či diskotékách a životní prázdnotu vyplňují extrémními zážitky.

Autofikcí provází nevyrovnaná spisovatelka Rin, která pracuje na vlastní fiktivní biografii. Ve čtyřech kapitolách se noří čím dál hlouběji do minulosti, do třináctých komnat svého divokého dospívání. O integritě postavy Rin je přitom nutné pochybovat. Mezi fikcí a autobiografií dochází k trvalému pnutí; není jisté, kde končí jedno a začíná druhé.

Kniha přetéká krutostmi, vulgaritou, vypjatými momenty, které mohou zaskočit útlocitnější čtenářské povahy. Razancí se blíží tvorbě Natálie Kocábové, japonská autorka ovšem dosahuje vyšší umělecké úrovně; množství epizod, z nichž Autofikce sestává, dokázala vtisknout strukturu. Přesto by udělala lépe, kdyby bývala ubrala na senzačnosti a novelu zeštíhlila o některé slabé pasáže. Na dně šuplíku si krom jiného mohla ponechat značně pitomý dialog s vaginou.

Střídavě zdařilé pasáže napovídají, že Kaneharová teprve hledá svůj autorský styl. Dokáže-li se do budoucna vymanit z role zapisovatelky šokujících mladých osudů a vydat skutečně převratné dílo, napoví až čas. Autofikce se přes zneklidňující vyznění literární událostí roku nejspíše nestane.