Hitomi Kaneharová platí za enfant terrible japonské literární scény. Školu opustila jako jedenáctiletá, v patnácti odešla z domova, potýkala se s anorexií a sebepoškozováním.
Psychické obtíže nakonec překonala a na kurzu tvůrčího psaní odstartovala raketovou kariéru spisovatelky.

Kaneharová se drží vyprávění v první osobě, píše jednoduchým jazykem a texty ráda obohacuje autobiografickými prvky. Její hrdinky se toulají přetechnologizovaným Tokiem, aniž by dokázaly navázat plnohodnotné vztahy. Čas utloukají po hernách či diskotékách a životní prázdnotu vyplňují extrémními zážitky.

Krutost i vulgarita

Autofikcí provází nevyrovnaná spisovatelka Rin, která pracuje na vlastní fiktivní biografii. Ve čtyřech kapitolách se noří čím dál hlouběji do minulosti, do třináctých komnat svého divokého dospívání. O integritě postavy Rin je přitom nutné pochybovat. Mezi fikcí a autobiografií dochází k trvalému pnutí; není jisté, kde končí jedno a začíná druhé.

Kniha přetéká krutostmi, vulgaritou, vypjatými momenty, které mohou zaskočit útlocitnější čtenářské povahy. Razancí se blíží tvorbě Natálie Kocábové, japonská autorka ovšem dosahuje vyšší umělecké úrovně; množství epizod, z nichž Autofikce sestává, dokázala vtisknout strukturu. Přesto by udělala lépe, kdyby bývala ubrala na senzačnosti a novelu zeštíhlila o některé slabé pasáže. Na dně šuplíku si krom jiného mohla ponechat značně pitomý dialog s vaginou.

Střídavě zdařilé pasáže napovídají, že Kaneharová teprve hledá svůj autorský styl. Dokáže-li se do budoucna vymanit z role zapisovatelky šokujících mladých osudů a vydat skutečně převratné dílo, napoví až čas. Autofikce se přes zneklidňující vyznění literární událostí roku nejspíše nestane.

Hodnocení: 70 %