Hlavní obsah

Galerie města Prahy nabízí úžasnou bilanci Českého umění let 1945–1957

Právo, Peter Kováč

„Výstavní projekt Roky ve dnech je soustředěn na komplikovanou etapu českého umění od konce druhé světové války až po první kulturně-politické uvolnění stalinských dogmat.“ Touto větou popisují pořadatelé výstavu v pražské Městské knihovně, která mapuje české umění let 1945–1957.

Článek

Po jejím přečtení jsem očekával v Galerii hlavního města Prahy výtvarně-politickou agitku o době, kdy jsem se narodil. To, co je tu však vystaveno, je naprosto ohromující a hodné obdivu.

Autorka výstavy Marie Klimešová dala dohromady početný soubor malířských a sochařských děl, která jsou kreativní a inspirativní. Je to netušené bohatství forem a estetických přístupů. Málokdy divák vidí pohromadě takové umělecké skvosty ze státních i soukromých sbírek.

Třináct kapitol o dobových tendencích

Klimešová navíc vše připravila s velkým citem pro specifiku výtvarné řeči. Její výstava je rozčleněna do třinácti kapitol, které detailně mapují dobové tendence, objevují v nečekaných paralelách výrazné talenty, reflektují dobová témata a názory.

Prolínají se tu různé generace, vystupují tu už tehdy klasikové české moderny a vedle nich začínající mladí tvůrci. Fotografie se doplňuje s malbou, sochy s kolážemi. Poskládání exponátů vedle sebe nabízí zajímavé souvislosti a divákům otevírá oči k vnímání výtvarných nápadů. Prostě vše je naprosto vynikající!

Čtyřicátá a padesátá léta byla dobou euforie i strachu, štěstí i kocoviny, nadějí i tragédií. Výstava naznačuje tento obraz doby, ale současně nabízí bilanci tvořivosti a inspirace, estetického opojení a kreativní improvizace, která je pro české umění tak typická. Všechno je naplněno energií, která ani po půl století nevyprchala.

V letech 1945–1957 se toho z tzv. aktuálního umění nedalo moc napodobovat, což snad nejlépe na výstavě dokumentuje Emil Filla, který před válkou maloval na podzim v Praze to, co Picasso dělal na jaře v Paříži.

Tradice meziválečné avantgardy

Zůstala však v povědomí trvale přítomná velká tradice levicové meziválečné avantgardy a surrealismu, obojí zpracované ne jako nápodoba, ale jako živé dědictví, jež se dalo dál rozvíjet nebo v opozici k němu formovat něco zcela jiného.

Chybí mi tu, vzhledem k podtitulu výstavy, výrazně jen design – užité umění a české sklo. Obojí patřilo ke světové špičce (vyvrcholením se stal Brusel ’58) a čeští výtvarníci tehdy jako první na světě začali s přerodem ateliérového skla ve velkolepé sochařské počiny.

Zvláštní je také absence Františka Kupky, který sice žil trvale v Paříži, ale to Toyen také, a přesto v Městské knihovně neschází. Mimo zorný úhel „českého umění“ zůstal i animovaný film, nicméně je pochopitelné, že při zvolené koncepci výstavy se vše podstatné soustředilo na malířství, obdobně jako předchozí bilance v Městské knihovně Ohniska znovuzrození: české umění 1956–1963.

Výstava je malý zázrak

K současné výstavě vyšel obsáhlý a reprezentativní čtyřsetstránkový katalog, který vydalo s už pověstnou kvalitou pražské nakladatelství Arbor vitae. Často to bývá tak, že katalog je lepší než výstavy. V tomto případě platí opak. Výstava je prostě malý zázrak.

Člověk by ji měl navštívit opakovaně, znovu a znovu se opájet tím, co české umění nabízelo v letech, která v uměleckém dění poválečné Evropy nejsou na západě ani na východě nijak výrazně uchvacující – na rozdíl od tvořivých let šedesátých.

Roky ve dnech/ České umění 1945–1957

Galerie hlavního města Prahy, Městská knihovna,

do 19. září

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám