Článek
Zahraniční filmy letos hýřily fantazií v tématech i formě. Poměrně často opouštěly reálná prostřední a čerpaly ze sci-fi (včetně parodií), fantasy, pohádky ba i hororu.
I když nelze všechny označit za veselé, často se snažily o úsměvnou absurditu či černý humor.
České filmy vyzněly konvenčně v tématech (mezilidské vztahy našich současníků) i ve formě (minimum experimetů s kamerou, hudbou, triky či způsobem vyprávění).
Výborný Tuka
Jako mimořádně slibné se v záplavě smutných vztahových kraťasů jevily Saharské písky Josefa Tuky. Jen se dvěma herci rozehrál během devatenácti minut velmi přesvědčivou a na poměry krátkého filmu i hlubokou analýzu vztahu dvou otrávených stárnoucích manželů.
Sebestředný manžel, který si zakládá na tom, že je „vědec“, ale ve skutečnosti získal akademický titul podvodem (velmi aktuální téma), je tak frustrovaný vyčpělým vztahem, že se už těší jen na jedinou věc - až ho při rozhovoru v rádiu osloví plným titulem. Jenže redaktoři na to vždycky zapomenou a muž každým dnem více a více zuří.
Svůj vztek pak směřuje i na unavenou ženu, která chystá oslavu 25. výročí svatby. Ta nemůže skončit jinak než hádkou a katastrofou.
Velmi dobře napsaný i zahraný Tukův film překonal tématicky podobný Déšť Svobodanky Radun. Z něj sice divák tuší, že režisérka chtěla vyjádřit melancholii vyhasínajícího vztahu dvou mladších lidí, ale tolik spoléhala na čtení mezi řádky, že se ve filmu není čeho chytit. Nedozvíme se nic o povaze či minulosti postav a ty pak nevyhnutelně působí nezajímavě.
Také Den jednoho herce (Radim Filipec) zkoumá manžele a nevěru. Do 30 minut se mu podařilo vtěsnat drama. Na rozdíl od Deště má příběh. Jen je škoda, že herci byli trochu nevýrazní.