I když ostatní kolem ní, kteří pochybují, a tedy jsou, možná právě ten poslední boží kousek považují za akt osvobozující, protože Pavel Háša byl nemocný hodně a nevyléčitelně. O tom všem velká česká herečka vyprávěla na jevišti Rokoka v premiérách benefiční inscenace (na všechny se dostane) Fialové Květy štěstí.

S Květou zářil Lustig

Paní Květa vplouvá na jeviště, bez kterého být neumí, jako svěží vánek, který postupně sílí. Jak to dělá, nevím, ale line se z ní záře. Na první pohled se v ní herečka ztrácí, jako by se pohybovala téměř za neprostupnou clonou. Ale to jenom proto, že ona ty vlny tvoří ve své hlavě a srdci. Vysílá je k milovanému publiku. Chvíli to trvá, ale pak se rozzáří a splyne s ní.

Vypravování se vrací až na začátek cesty. Do slovenských Dravců, kde se narodila, a k rodičům, kteří to v životě měli ještě těžší než ona. I gulag v Permi okusili…

Vzpomínání napsala Fialová

Vzpomínání napsala Fialová. Kdo jiný by také oddělil podstatné od převratného méně. Jenom utřídit jí všechno pomáhali dramaturg Jiří Jirků a režisér Petr Svojtka.

Na scéně ji domácí prostředí včetně nenapodobitelného buddhistického oltáříku s hereččinými oblíbenými kýči vytvořila Renáta Weidlichová, ji a její spoluhráče oblékla Kateřina Hájková. Kriticky musím podotknout, že na scéně – aspoň na první premiéře – zářila jenom Květa Fialová. Ostatní působili jako špatná kulturní úderka, jejímž úkolem bylo záření oslavenkyně eliminovat.
Zuzana Kajnarová a Naďa Konvalinková jí kradly pointy, Vladimíra Čecha nazvala několikrát „betonem“.

Měla to sice ve scénáři, ale on se do té role vžil. Roman Říčař byl příkladem vemlouvavé topornosti. Jenom Jiří Janouch u piána zářil. A spisovatel Arnošt Lustig. Jemu režisér na vymezení deseti povolených minut na jevišti dal do rukou pro jistotu budík. Kéž by se partnerům, kteří se budou na dohledu u paní Květy střídat – Dana Batulková, Máša Málková, Jiří Klem, Lukáš Jurek, Lev Rybalkin – vedlo lépe. Raději o hodně.

Velké Tornádo

Obdivuji na Květě Fialové, že se otevřeně umí dotknout i věcí nepříjemných. V minulosti ji nezlomily, dnes ji posilují. Zeptejte se mne proč, a nacházím jedinou odpověď: Herečka, jejíž talent na první pohled rozeznal i Jan Werich, přijímal ji do ABC, je sice krásná, křehká, zasněná, čarodějná, magická a tak dál, ze všeho nejvíc je ale přece jenom Tornádo Lou.