Okřídlená vášeň a ztopořená poezie Pavla Vernera

Vždyť Verner sám je autorem ostýchavých řádek z internetového Divokého vína: „Po osmnáctém roce věku už by muž neměl psát básničky, protože poezie je projevem nedospělosti, samčí slabosti… Je to larvální stadium muže a fňukání Ratkinovo. Chlap píše do řádků, ponechávaje verše chlapcům.“

Ale poezie si Pavla Vernera našla nejen v chlapeckých letech, ale i v pokročile mužném věku, a přemohla ho, ba přímo zmermomocnila. Na prahu šedesátky vychrlil v rychlém sledu desítky básní, a je to poezie mužná, ironická, ztopořená, alfa-samčí. Rozpustilá („z čeho je mi v duši tence/z čeho hlava bolí//z přezky na tvé podprsence/nepovolí“) i cynická („to je tak k posrání ten stařec v rozpuku/že tě hned neobjal nevzal tě za ruku…“), hravá („v rytmu stereo nerudesky/nabídla mi své ortení“, „u nosu vůně kunderací/z dvou hrubínových jablek vrchlických“) i smrtelně vážná („milenko pozdní už se nám to krátí/už vychládáš mi možná měla bys/zapálit svíčku před mým pohlavím/nastavit se mi a já se postavím/dřív než nás svatí ukřičí/než utopí nás v jedu//a pak mě zhasni sám to nedovedu“).

Nad souborem Vernerových básní Zázrak nasycení, vydaným nakladatelstvím Akropolis, se mi vybavuje výrok malíře Braquea: „Logika chodí o berlích, vášeň má křídla.“ Ano, žádné zaumné mudrování, fňukání a žalování na svět vezdejší, které zaplevelilo české básnictví, ale vášeň, očistná a životodárná, to je pravé slovo pro Vernerovu plnokrevnou poezii. A je v té vášni i poctivá dávka hořkého humoru, jako v básni Duše: „co se stane s mou vzácnou duší/až budu jednou mrtvý?/že se tak ptám když stejně tuším/že o tom každý prd ví.“ Teď už to ví, škoda jen, že už nám o tom nenapíše. Ani báseň, ani prózu, ani komentář.

Pavel Verner zemřel 10. března 2009. Bude nám chybět.