Článek
V pátek zahájíte koncertem v Benešově klubové turné. Proč jste se rozhodli vrátit z velkých hal do klubů a kulturních domů?
Malátný: Předně tomu neříkáme turné, protože v letošním roce nevydáváme novou desku. Na jaře jsme jeli po divadlech s Autopohádkami, v létě jsme odehráli řadu festivalů a na podzim chceme zase hrát. Řekli jsme si, že uděláme dvanáct koncertů a budeme tomu říkat Klubový speciál. Kluby jsou tam ale jen čtyři, zbytek jsou menší kulturáky.
Jak budou klubové speciály vypadat?
Škoch: Budeme hrát především písničky, které nejsou hity a dlouho jsme je nehráli. Určitě si i my v kapele budeme tu změnu užívat.
Malátný: Úvodní písnička, kterou zahrajeme, bude Pojď si lehnout, první z naší první desky. Z každého alba pak zahrajeme tři čtyři skladby. Pořád nám totiž chodí maily, v nichž se nás lidé ptají, proč nehrajeme starší písně. I my si jsme vědomi toho, že jsme dokola točili singly. Proto jsme sestavili program, v němž jsou dvě třetiny nehitovek. Myslíme si ale, že nejsou o nic horší než naše singly. Ty samozřejmě také zazní, koncert potrvá dvě hodiny.
Dostanete se i k úplně novým písničkám?
Malátný: Některé zazní na konci programu. Pořád jsou ale v procesu vzniku. Rozhodně jsme neuhnuli od písňové tvorby, protože písnička na tři akordy je nám vlastní, vyrostli jsme na ní a budeme ji dělat do konce našich dní.
Po loňské tragické smrti vašeho bubeníka Pavla Grohmana jste věděli, že bude těžké nahradit jej zejména jako textaře. Jak jste se s tím vyrovnali?
Malátný: Je to teď hlavně na mně. Léta už také spolupracujeme s naším kamarádem Tomášem Rorečkem, který nám rovněž něco napsal. Dva texty jsou od Viktora Hlobila, což je choreograf, který nám pomáhal na minulých velkých turné. Donesl své verše a my si z nich vybrali. Píšou i kluci z kapely a máme i řadu rozpracovaných textů od Pavla Grohmana, které jsme dostali od jeho ženy.
Jak se píšou texty tobě?
Malátný: Přiznám se, že mi to jde pomalu. Po desítkách textů, které už Chinaski mají, je těžké vymyslet něco, o čem jsem ještě nezpíval, najít nové téma nebo zpracovat staré jiným způsobem. Navíc jsem zjistil, že čím jsem starší, tím větší mám autocenzuru. Když dnes poslouchám naše starší desky, vím, že bych na ně už spoustu textů nepustil.
Nedávné narození dcery Kateřiny pro tebe není impuls?
Malátný: To je velký impuls, to je pravda. Jenže mně všechno strašně dlouho trvá, takže si myslím, že to uzraje až tak za rok. Před lety jsem jel na měsíc do Jeseníku do lázní, kde jsem si chtěl odpočinout. Chodil jsem po kopcích, dával si masáže i koupele a říkal si, že to bude paráda, protože si odpočinu a napíšu pak spoustu skvělých textů. Jenomže jsem přijel domů a nic.
Byl jsem na sebe trochu naštvaný. Všechno ale uzrálo a postupem času jsem na základě zážitků z lázní napsal tři věci. Očekávám, že totéž se stane i v případě psaní textů o narození dcery. Můj život se změnil výrazně, ale v tvorbě se to projeví až později.
Už 6. října vystoupíte ve vězení v Praze na Pankráci, kde budete hrát kamarádovi a dalším vězňům. Jak jste se k tomuto koncertu dostali?
Malátný: Je to delší příběh. Tuhle kapelu jsme založili s Pavlem Grohmanem v 80. letech v Jičíně. Impulsem bylo, že jsme viděli skupinu Dr. Mozse. Všechny kapely tam hrály heavy metal a najednou se v hospodě za městem objevila parta, která ho nehrála. K obyčejným melodickým písničkám přidávala i divadelní prvky a nám to připadlo fantastické. Byli jsme z toho tak nadšení, že jsem si u prvního piva v životě, které jsme na koncertě Dr. Mozse měli, řekli, že musíme mít kapelu.
Potom jsme se s kluky skamarádili a vzájemně si personálně vypomáhali. Žili jsme v podstatě dost dohromady. Po pětadvaceti letech se bubeník Dr. Mozse dostal za ekonomický delikt do kriminálu. Vzal si kytaru, sehnal si tam bubeníka a basáka a dali dohromady kapelu Lethé, se kterou vyhrál soutěž Rádia Beat.
Napsal mi srdceryvný dopis o tom, že si podělal život, jak špatně se cítí a že muzika je jediné, co ho drží nad vodou. Zeptal se, jestli bychom jim nemohli nějak pomoc, a nám jako nejlepší varianta přišlo podpořit je koncertem ve vězení.
Bylo těžké ho zorganizovat?
Malátný: Napsal jsem mu, aby mi sdělil, na koho se mám obrátit. On mě odkázal na Martina Číhala, což je kamarád, který se dlouhá léta pohyboval v hudební branži a momentálně dělá na Pankráci kulturního referenta. Domluvili jsme detaily. Že to bude ke 120. výročí založení pankrácké věznice, jsem se dozvěděl až před čtrnácti dny z webu. Od té doby jsme dostali maily z jiných věznic, abychom vystoupili i tam. Já si ale myslím, že hrát ve vězení nebude jednoduché. Jestli 6. října zvládneme Pankrác, pak teprve budeme řešit, zda se vypravíme i do dalších věznic.
O den později budete hrát se skupinou No Name ve vlaku na trati Košice–Praha. To je také zvláštní místo k vystoupení…
Škoch: Po skončení koncertu na Pankráci odjedeme do Košic, kde druhý den sedneme na vlak a budeme s No Name hrát až do Prahy. Je to taková reciproční akce. No Name nám jednou křtili desku a při nahrávání společné písničky Ná, ná, ná zpěváka Igora Timka napadlo, jestli bychom jim na oplátku nemohli pokřtít bestofku. Protože nápad vznikl při natáčení písně o cestě vlakem, která bude na desce jako bonus, domluvili jsme se, že to uděláme ve vlaku.