Hlavní obsah

Lan Pham Thi: V Asii je drak symbolem štěstí a bohatství

Právo, František Cinger

Vietnamka Lan Pham Thi získala za svou prózu Bílej kůň, žlutej drak cenu Knižního klubu. Mladá spisovatelka ve své povídce přibližuje život vietnamské komunity v českém prostředí a také kulturu své rodné země v podobě legendy.

Foto: archiv, Právo

Lan Pham Thi se se narodila v roce 1990 v Sokolově. Maturovala v Písku, kam umístila i děj své prózy Bílej kůň, žlutej drak. Nyní žije v Kuala Lumpur v Malajsii, kde studuje na univerzitě environmentální management a informatiku.

Článek

Bílej kůň, žlutej drak, kterým jste zvítězila ve 14. ročníku soutěže o cenu Knižního klubu, je působivý, vnitřně sevřený příběh mladé vietnamské dívky i její rodiny u nás. Jak dlouho jste ho psala?

Přibližně dva měsíce. Nevím, jestli je to hodně nebo málo. Ale bylo to vloni na podzim, měla jsem po maturitě a čekala jsem, jestli mě vezmou studovat do zahraničí. Času bylo tedy dost. V té době jsem byla hodně sama, kamarádi už začali studovat svoje vysoké školy, někteří začali cestovat. Takže ten smutnej podzim a pocit prázdnoty jsem chtěla ze sebe nějak dostat. A začala jsem psát vymyšlený příběh o jedné holce v mém věku.

Měla jste nějaké vzory?

Myslíte literární? Já do loňského podzimu napsala nějaké básničky, to ano. Ale autory prózy jsem žádné nekopírovala. Aspoň ne vědomě. I když, jednu věc jsem vlastně dělala záměrně. Někde jsem si přečetla, že současní autoři píší často v krátkých větách. Že je to trend. Tak touto radou jsem se vědomě řídila, když mám být upřímná.

Český čtenář moc nezná vietnamské legendy ani vietnamskou literaturu. S čím jste u nás vyrůstala?

Bylo to jednoduché – maminka nám četla vietnamské pohádky a říkadla. Moc se mi to líbilo. Ale stejně mě bavily i české pohádky, které jsem ale znala z televize. Jediný problém jsem měla s postavou draka. V Asii je drak symbolem štěstí a bohatství a v českých pohádkách je většinou zlý a je třeba ho zabít. Tak v tom jsem měla trochu guláš.

Kterého vietnamského autora bychom měli poznat?

Vietnamská literatura je hodně odlišná od české. Vietnamci miluji poezii – často ji také sami píší. Básniček vychází opravdu hodně, lidé si je kupují a poezii rozumí. Myslím si ale, že vietnamské básničky do češtiny přeložené zatím žádné nebyly. Vnímání prózy se také v obou zemích odlišuje.

Vietnamci mají rádi kratší texty, hlavně povídky. Z autorů prózy je populární třeba Ho Anh Thai a jedna jeho povídka vyšla i v českém jazyce.

Podle vaší prózy žije vietnamský člověk u nás v neustálých obavách z napadení rasisty nebo vymahateli korupce. Je tomu opravdu tak?

Budu upřímná – obavy z napadeni rasisty nejsou tím hlavním tématem v hovorech Vietnamců. Ze dvou důvodů. Jednak Vietnamci stále žijí hodně uzavřeni ve svých komunitách a nechodí na místa, kde by mohla jejich barva pleti provokovat. A náckové si ke svým útokům navíc vybírají raději jiná etnika. S korupcí je to složitější. Ta funguje. A Vietnamci ji berou jako samozřejmou. Mají už naučené, že za peníze se prostě rychleji domluví. A tak si na ni zvykli.

Je řešením odjezd třeba do Kuala Lumpur, nebo jak se dá změnit atmosféra v české společnosti?

No, když to beru za sebe, jako holka jsem měla kvůli tváři spíše body plus. Bejt klukem, je to asi o něco horší. Ale to není jen otázkou česko-vietnamských vztahů. V Česku je celkově málo cizinců a Češi na ně prostě nejsou zvyklí. V dobrým, i špatným. Vietnamci se navíc ani moc o splynuti s davem nesnaží a žijí si své životy. A to pro nějakou větší souhru s místními Čechy taky není ideální.

Lan Pham Thi:

Bílej kůň, žlutej drak

Euromedia Group. k.s.

Okamžiky studu

Je to okamžik. Tót, bratranec vypravěčky příběhu Bílej kůň, žlutej drak, přijede do Písku v okamžiku, kdy její otec, česky přezdívaný Tonda, jinak Nguyen Thi Trang, otevírá restauraci.

Tót i vypravěčka dostanou skoro nakládačku od skinů a pár dní na to se podobně zachovají lidé z místní hygieny. Jen s tím rozdílem, že brutalita má rozměr cenový – třicet tisíc.

Lan Pham Thi napsala poutavou prózu, skoro rozšířenou povídku, doplněnou vietnamskou legendou o naplněné touze. Je to dobrá literatura. Je dobře, že cenu Knižního klubu dostává próza, která nenechá chladným a slušné nutí k pocitu studu.

Knižní klub, 138 stran

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám