Texty ukazují v míře vrchovaté to, co jsme si u Bukowského zvykli obdivovat, a ještě něco navíc. Samozřejmě je tu vytříbenost stylu, vulgarita ve službě filozofie, pohrdání společností, geniální zkratky, humor. Bukowski neskutečně předběhl svou dobu, což je dobré pro nás, čtenáře, ale špatné pro něj.

Když ho čtete, můžete si představit šokované redaktory časopisů ze čtyřicátých a padesátých let, kde se tiskly "hodné" neškodné povídky. Dodejme, že v Praze v té době pobuřoval i Škvorecký, který je tisíckrát slušnější než Bukowski, a přesto byl obviněn z cynismu, o Kunderovi ani nemluvě. 

Bukowski jasně říká, že ho veřejnost nezajímá, protože nemá na to, aby pochopila pokročilé psaní. 

"Kdybych si vydobyl důvěru veřejnosti, zřejmě bych se musel nad sebou zamyslet a zjistit, kde jsem udělal chybu..."

Bukowski žil o moc let dopředu. Jeho sarkasmus míří na hippies, kteří mu zákonitě museli připadat politicky naivní, a jejich naivity se trochu bál. Nezajímala ho hipísacká univerzitní kultura, píše, že jazz by se neměl přátelíčkovat s poezií, a drogy bral jakoby mimochodem.

"Když Tim Leary kázal, že máme uletět dvacet pět let poté, co jsem uletěl já, vůbec mě to nebralo," shrnuje v jedné povídce.

Na druhou stranu ale uznává, že je to lepší než konzumní společnost: "Největší přátelé vládnoucího režimu jsou úvěry, majetek a osmihodinová pracovní doba... Veškerý majetek se vám musí vlézt do jednoho kufru a pak se vaše mysl může volně vznášet..."

Věčný opilec? Image!

Intelektuálové mu ovšem pili krev. Stěžuje si, že za ním pořád chodili, všechno pitvali a dokonce nevěřili, že prožil sexuální úlety líčené v pornografických povídkách. Jenže tomu nevěřilo víc lidí. A tím se dostáváme ke stylizaci.

"Styl znamená na nic si nehrát. Styl znamená naprostou přirozenost," píše Bukowski, ale držel se toho skutečně v celé své tvorbě? 

Bukowského někteří vnímají jako mistra autostylizace, stvořitele neodolatelné "bestie", cynika, který si dělá legraci ze všech, nejvíce pak z literárních kritiků. Ale v Pobryndaných spisech najdeme náznaky, ve kterých se Bukowski prostě "přizná". Najednou vidíme člověka bez masky, ani on si není tak jistý, osciluje mezi autostylizací a naprostou upřímností.

Vnímat autora jako šílence, který píše skvěle, protože "takový je", pořád pije a pak natluče do stroje geniální román, je romantické, ale zavádějící. 

"Kdesi v mým díle se mi podařilo vytvořit si image věčnýho opilce," přiznává Bukowski. A dále vysvětluje: "jsou chvíle, kdy se musí napít, ale tyhle okamžiky jsou ve skutečnosti netvůrčí."

Samozřejmě. Dobrý román nemůže nikdo napsat v opilosti, ale skoro jsme mu to věřili, že?

Charles Bukowski: Pobryndané spisy, Argo 2009

Celkové hodnocení: 80 %