Hlavní obsah

Italský režisér Viewegha totálně odrovnal

Novinky, Stanislav Dvořák

Od italsko-české filmové adaptace románu Případ nevěrné Kláry (Michal Viewegh) se mnoho nečekalo, ovšem režisérovi a scenáristovi Robertu Faenzovi se podařilo šokovat. Natočil film tak směšný, stupidní, kýčovitý a amatérský, že řadu rádoby romantických scén doprovázel na předpremiéře hlasitý smích publika.

Článek

Případ nevěrné Kláry připomíná kombinaci turistického videoprůvodce a telenovely. Většinu filmu se hrdinové buď zamyšleně procházejí v atraktivních uličkách Prahy 1 a pronášejí polopatická moudra, nebo souloží, případně mluví o tom, kdo s kým souložil, nebo kdo s kým bude souložit, nebo kdo by s kým chtěl souložit.

Neskutečná blbost a nevěrohodnost stylisticky těžce nezvládnutých dialogů hraničí až s parodií. Film si navíc neustále hraje na něco, čím není. Hlášky jako "Jo, láska je zapeklitá věc" jsou prokládány odkazy k Dantemu, Shakespearovi a dokonce ke Kafkovi, ovšem citace v téhle celovečerní telenovele působí jako pěst na oko.

Postavy mluví navíc nepochopitelně spisovnou češtinou, která místy skutečně rozesmívá. Občas zase upadají do opačného extrému a děj komentují nějakým "do prdele" nebo "kurva". Hlavní hrdina Luca (Claudio Santamaria) má být Ital, který žije v Praze jen pět let, přesto mluví naprosto perfektně, bez přízvuku a velmi spisovně.

Gejzíry trapnosti vystřikují z plátna téměř pokaždé, když se Faenza snaží dojímat. Postavy se chovají jako v dívčích románech třetí kategorie a příběh rozhodně nepohání dopředu logika. Případ nevěrné Kláry tak končí jako televizní filmeček podle Danielle Steelové, ovšem je tu vidět mnohem více nahých zadnic.

Za pozornost stojí i to, že všechny důležité ženské postavy ve filmu jsou vysoké odbarvené unylé blondýny, které pořád někoho opouštějí, balí si své módní kufry na kolečkách a odvážejí si své kolekce od Versaceho od jednoho milence k druhému.

Divákovi to může činit značné potíže, protože tyto tuctové typy prostě není schopen rozlišovat. Jedinou pomůckou se ukáže být absurdně nafouklý horní ret jedné z blondýn, zřejmě důsledek ne úplně podařené plastické operace.

Největší smích vyvolávají režisérovy snahy zachytit život v romantické Praze. Hlavní hrdina, který pracuje jako učitel hudební výchovy na základní škole a občasný DJ, třeba potká dívku, která hraje v tramvaji cestujícím na housle. Ponechme stranou pravděpodobnost takové scény, nejvtipnější je, že hrdina neváhá a nacpe jí do kapsy asi 800 korun. Proč ne, jinde se zase učitel domlouvá s milenkou, že půjdou na oběd (jako obvykle do pražské kavárny Slavia - buchtičky se šodó ze školní jídelny nemají šanci!) a vzápětí dává soukromému detektivovi jen tak 7200 eur, aby jeho lásku sledoval.

Podobných nesmyslů by se daly vyjmenovat desítky - děti v české škole např. říkají učiteli "Dobrý den, pane", školník neustále postává před školou, každého zdraví a zná podrobný životopis každého žáka. Všichni bydlí v rozlehlých luxusních bytech v centru Prahy u Vltavy, včetně učitele, který si bez problémů se zbrojním pasem kupuje pistoli a nakonec jí u milence své nevěrné Kláry jen tak pohodí a odejde.

Výkony herců nemá cenu komentovat, v podstatě nemají co hrát. Jen dodejme, že zvlášť srandovní je telenovelový milenec Miroslav Šimůnek, který se s učitelem popere v Národní knihovně. 

Jestli si cizinci podle tohoto filmu vytvoří obrázek o Praze, tak potěš pánbůh. Ještě více je mi ale líto Michala Viewegha, protože tento film mu patrně vyslouží přezdívku "Steelová di Praga".

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám