Článek
Compagnie Montalvo-Hervieu patří celé desetiletí k naprosté špičce moderního tance. Ukázaly to choreografie Paradis i Babelle heurese, které nabídly obdivuhodné výkony tanečníků využívajících v neobvyklé míře prvků hip hopu. Nové dílo ale současně nabízí mnohem větší hloubku, hlavním tématem je rasismus. To vše se však ukazuje až v průběhu představení.
Začátek se nese v podobném lehkém duchu jako Paradis o pomíjivosti okamžiku. Tanec doprovázený nezaměnitelnou hudbou, je radostný, plný entusiasmu a hravosti. Plně odpovídá duchu jazzového věku dvacátých let vyjádřeného v Gershwinově hudbě, i když soubor využívá v projekcích prvků spíše současných, jako jsou stylizované neony na podniky nabízející sex dokonce i s obligátním animovaným zvětšujícím se poprsím.
Postupně se však charakter projekcí mění, objevovali se na nich záběry onoho podivného ovoce, o němž zpívala Billie Holliadayová, tedy zlynčovaných černochů, i záběry z masových demonstrací za práva černochů z šedesátých let a také snímky z rasových bouří v Los Angeles z roku 1992.
Gershwinova hudba byla stále radostná, ale v kontrastu bylo cítit zvonící hranu a představení dostalo nebývalou hloubku, jakou předchozí choreografie neměly, i když občas bylo uplatnění záběrů až příliš prvoplánové jako z nějaké pokrokové agitky o tom, jak zlý strýček Sam utlačuje černochy. Chybělo jen předvolební Obamovo heslo Yes we can.
Trapnost se však nekonala. V tu chvíli zafungovaly vynikající výkony tanečníků. Preciznost výkonu tanečníků dokazovala jejich naprostá souhra s projekcemi, které zachycují také tančící členy souboru. Patnáct tanečníků ukazovalo, jak ohromné má tělo možnosti a jakou volnost nabízí pohyb. A právě tato svoboda pohybu vytvářela nejlepší kontrast k mnohdy děsivým záběrům. Vzhledem k tomu, v jaké míře černošští tanečníci a tanečnice, jejichž habitus jasně ukazoval, že dávají přednost silovému pojetí, využívali prvky hip hopu, už nevadilo ani to, že na scéně byla graffiti, která do Gershwinovy doby nepatřila.
Trapnost se však nekonala. V tu chvíli zafungovaly vynikající výkony tanečníků. Preciznost výkonu tanečníků dokazovala jejich naprostá souhra s projekcemi, které zachycují také tančící členy souboru. Patnáct tanečníků ukazovalo, jak ohromné má tělo možnosti a jakou volnost nabízí pohyb. A právě tato svoboda pohybu vytvářela nejlepší kontrast k mnohdy děsivým záběrům. Vzhledem k tomu, v jaké míře černošští tanečníci a tanečnice, jejichž habitus jasně ukazoval, že dávají přednost silovému pojetí, využívali prvky hip hopu, už nevadilo ani to, že na scéně byla graffiti, která do Gershwinovy doby nepatřila.
Závěrečná „óda na radost“, kdy se na scéně objevilo všech patnáct tanečníků různých barev pleti, pak nejlépe dokumentovalo myšlenku díla spojující hlubokou myšlenku, že lidstvo je jedno, možná lépe než vysvětlující projekce, jichž možná mohlo být o něco méně. I tak ale ukázal soubor, jaké jsou další možnosti Laterny magiky, jak je lze kreativně inovovat.
Compagnie Montalvo-Hervieu: Good Morning, Mr Gershwin
Compagnie Montalvo-Hervieu: Good Morning, Mr Gershwin Choreografie: José Montalvo, Dominique Hervieu
Compagnie Montalvo-Hervieu: Good Morning, Mr Gershwin Choreografie: José Montalvo, Dominique Hervieu Hudba George Gershwin
Compagnie Montalvo-Hervieu: Good Morning, Mr Gershwin Choreografie: José Montalvo, Dominique Hervieu Hudba George Gershwin Het Muziektheater, Amsterdam 20. května