Celkem banální pětiletá smlouva o partnerských městech, kterou inicioval Peking a podle níž by měly obě metropole spolupracovat v oblasti cestovního ruchu, ale i dopravy, služeb a vzdělávání, má totiž v bodě tři háček. Stojí v ní, že hlavní město Praha v souladu s Vládou ČR nadále uznává politiku jedné Číny, stejně jako uznává Tchaj-wan jako nedílnou součást čínského území. A to se některým zastupitelům nelíbilo a smlouvu odmítli. Není divu, expanzivní čínská politika v okolních mořích vyvolává oprávněné obavy, že se Peking rozhodl naplnit své imperiální sny.

Na zastupitele se snesla tvrdá kritika. Mluvčí prezidenta Zemana k věci prohlásil: „Pokládám to za hloupé, to jest pravicové.“

Hlasování se v nejbližším možném termínu opakovalo a smlouva se schválila, aby se náhodou neohrozila březnová návštěva čínského prezidenta Si Ťin-pchinga a další čínské investice.

Česká republika se samozřejmě nemůže postavit Číně, to ale neznamená, že je nutné plnit každý čínský kapric. Česká republika, stejně jako USA nebo země EU, uznává politiku jedné Číny, takže je bod ve smlouvě mezi metropolemi naprosto zbytečný. O mezinárodní politice nerozhodují města, ale vlády. Pekingu zcela jistě vadí letitá obdobná dohoda Prahy s tchajwanskou metropolí Tchaj-pejí. Ani ta nic nemění na vládní politice.

Chce-li Čína prohloubit spolupráci mezi oběma městy, tak ji těžko může odmítnutí takovéhoto bodu ohrozit, zvláště když Československo už 4. října 1949 uznalo jako jedna z prvních zemí Čínskou lidovou republiku a politiku jediné Číny akceptovalo. ČR to dokonce na přání čínské strany znovu vyjádřila v bilaterálním prohlášení, ačkoliv i přes návštěvy dalajlamy nikdy nepodporovala ani samostatnost Tibetu.

A pokud by měla spolupráce záviset jen na tom, že i pražský magistrát, který o zahraniční politice země nerozhoduje, uzná politiku jedné Číny, byl by to hodně chabý základ partnerství. Naznačovalo by to, že Číně jde více než o ekonomickou spolupráci o další politické prohlášení, které opět připomene vratké postavení Tchaj-wanu.

Zatím ani nevíme, zač se zaprodáváme. Jaké budou investice, dosud známo není. Čínská ekonomika na tom není zdaleka tak dobře, jak se zdálo, a stále více připomíná kolos na hliněných nohou. Zachráněná Slavie a slib draze zaplaceného zapůjčení pandy za to nestojí.

Truc zastupitelů byl samozřejmě zbytečný, odmítnutím třetího bodu se nic nemění na zahraniční politice České republiky. Lze jej ale dobře chápat. Nedemokratická Čína haraší zbraněmi a podniká velmi sporné kroky na úplné ovládnutí přilehlých moří. Na sporných ostrovech v Jihočínském moři staví vojenské základny a nároky sousedních zemí na ně zcela odmítá. Hrozila i Spojeným státům, že je bude bránit se zbraní v ruce.

Ano, větší příliv čínských turistů by se rozhodně hodil, stejně jako případné čínské investice. Již marxisté učili, že ekonomika je základna a politika její nadstavba. Na tom se nic nezměnilo, takže se politika dál ohýbá podle potřeb hospodářství, demokracii se postaví čínská zeď a zastupitelé musejí honem rychle schválit bratrskou smlouvu o sesterských městech. Jednotná linie přece musí sahat od nejvyšších míst až na ta nejnižší! A zdá se, že nejen v Číně, ale i u nás.

Způsob uzavírání partnerství s Pekingem a tlak s ním spojený naopak vyvolávají oprávněné obavy. Kam až zajde? Nebudeme za příslib levnějšího plynu z Ruska muset uznat Krym jako jeho nedělitelnou součást?