Podle Jana Hegra aby mohla být integrace skutečně úspěšná, a to nikoli jen teoreticky, musí být prospěšná jak pro postižené dítě, tak pro zbytek třídy.

„Podle mě integrace není pro všechny děti vhodná. K tomu, aby fungovala, tedy aby byla oboustranně výhodná, je potřeba spolupráce rodiny, dítěte, pedagoga i zbytku třídy. Dítě by mělo být schopno zvládat školu mentálně i komunikačně, jinak sice bude chodit do normální třídy, ale stejně bude izolované,“ tvrdí Hegr.

Měl štěstí na učitelku

Sám vinou zákeřné nemoci přišel o zrak v útlém věku, přesto dokázal absolvovat vysokou školu a stát se programátorem. Jeho rodiče, kteří byli oba také slepí, velmi stáli o to, aby navštěvoval běžnou školu a po první třídě, již absolvoval ve speciální škole, nastoupil na podzim 1989 na jednu z pražských základek.

„Přišel jsem do školy, představili mi paní učitelku, pana ředitele, ukázali mi, kde je třída a kudy se jde na záchod, a nazdar. Měl jsem speciální podmínky jen v tom, že jsem seděl v lavici sám, protože jsem psal na speciálním psacím stroji na Braillovo písmo, protože tehdy nebyly žádné jiné technické pomůcky. Učitelka byla tak dobrá, že se v něm naučila číst, takže mě mohla rovnou kontrolovat. Mým asistentem byla celá třída, ale pozici jsem si musel sám získat, někdy silou, jindy intelektem nebo břitkou odpovědí,“ konstatoval Hegr.

Současná situace, kdy s mnohými postiženými dětmi sedí ve škole asistent, je podle něj diskutabilní.

„Necpěme všem handicapovaným asistenta. Když má dítě od první do poslední hodiny vedle sebe dospělého, tak to integraci cloní. Dítě pak nemůže dělat obyčejné kraviny, vykecávat se v hodině, posílat si dopisy. Asistent je do značné míry rušivý prvek a děti to tak vnímají. Trocha ochoty od učitele nebo spolužáků je lepší než asistent,“ zamýšlí se Hegr s tím, že asistent je nicméně v opravdu těžkých případech nezbytný.

Základ je v rodině

Základní krok pro integraci musí podle Hegra u handicapovaných dětí udělat jejich rodina.

„Není to ale o tom, že budu za dítě dělat všechno, že ho budu všude vodit za ruku. Tím mu naopak bráním v osobním rozvoji. Nebudu ho každý den vodit až do lavice, ale ukážu mu cestu. Týden, čtrnáct dnů to třeba nepůjde, ale pak se to zlepší,“ má jasno Hegr.

Svou důležitou roli i pro případnou pozdější integraci mají podle Hegra i jeho ženy Kateřiny, která je také nevidomá, speciální či praktické školy.

„Pro mě jako nevidomou bylo dobré, že jsem chodila nejprve do speciální školy, protože co bych dělala v běžné třídě, když by se děti učily psát? V tu chvíli bych byla vyloučená z kolektivu, protože bych to nemohla dělat s nimi,“ vysvětlila Hegrová. I ona zastává názor, že integrace je dobrá věc, ale ne za každou cenu.

„Je to prospěšné v tom, že se děti potkají s handicapovanými a mohou si k nim najít cestu, pokud chtějí. Asistent za zadkem při tom není moc dobrý, protože cestu si k sobě najdou většinou přes pomoc,“ sdělila.

„Rodiče by také měli vzít v úvahu, že pokud chtějí dítě dát do běžné školy, měly by to udělat co nejblíž svého domu, a ne ho vozit třeba na druhý konec města. Dítě pak bude žít v bublině. Vzdělání mu totiž dá i speciální škola, tady ale může dostat nový rozměr sociální složka, je potřeba, aby ho spolužáci potkávali i mimo školu, třeba na hřišti,“ zakončila Hegrová.