Proto je rozsáhlý pozemek, téměř park s rybníčky, přizdoben mnohými sochami a rozličnými instalacemi a místy k posezení.

„Básník Václav Hrabě, se kterým jsem žila rok (v mých osmnácti letech) mě jakoby v předtuše předčasné smrti (ve čtyřiadvaceti letech zemřel doma na otravu plynem) seznámil se sochařem Miroslavem Jiravou. A ten mi pak řekl, že se o mě musí postarat, protože to slíbil Václavovi. Po svatbě jsme spolu byli třicet sedm let. A většinu času zde, na Novém mlýně. Byl starší než já a zemřel v roce 2002.

Sidonie Jiravová

Sidonie Jiravová

FOTO: Zdeněk Smíšek, Právo

Do té doby jsme to tady vše vybudovali a vždycky mi říkal, že si sem po něm nemám přivést nikoho, kdo mě bude milovat tak, že bude nenávidět jeho sochy natolik, že by je rozbíjel. Znal to ze zkušenosti kolegů. Ale to bych opravdu nepřipustila.

Po pár letech jsem se opravdu zamilovala a také do sochaře. I když Petr Kaftan byl původem sklář. I přesto, že byl pro změnu mladší než já, koncem loňského roku mi zemřel na rakovinu. Doktoři mu dávali tři měsíce života, ale možná i díky tomuhle prostředí jsem ho udržela ještě tři roky…,“ vzpomíná Sidonie Jiravová, která sice studovala oděvní průmyslovku, ale umělcům po svém boku byla nejen Múzou, ale i oporou v praktických věcech.

Umělecké objekty zde zdobí i vodní hladinu na vybudovaných rybníčcích.

Umělecké objekty zde zdobí i vodní hladinu na vybudovaných rybníčcích.

FOTO: Zdeněk Smíšek, Právo

„Neumím ani kreslit a do práce jsem nastoupila až po mé padesátce.“ V roce 1992 Jiravovi opustili byt v centru Prahy - nový majitel zvyšoval nájem - a přestěhovali se do mlýna, který před tím sloužil léta hlavně jako ateliér a letní bydlení, natrvalo.

Lavička pro poutníky

Když Jiravovi začali v polovině šedesátých let jezdit na mlýn, tak se Sidonii zdál být strašidelným místem.

„Bála jsem se tu, ale když jsem ve sklepě objevila pamětní desku připomínající původní majitele, dynastii mlynářů, a umístila jsem ji na stěnu vedle vchodových dveří, tak jakoby tu ze mne všechno spadlo a cítila jsem se tu hned lépe.

Po roce 68 jsme si uvědomili, že emigrace by pro nás nebyla, já tu měla rodiče a on říkal, že by venku neudělal ani čárku, tak jsme si tu začali budovat vlastní území, které jsme ani moc neopouštěli.

Socha znázorňuje zrození a zánik života.

Socha znázorňuje zrození a zánik života.

FOTO: Zdeněk Smíšek, Právo

Většinu těch vzrostlých stromů v zahradě jsem vysázela sama. Jirava byl vizionář a přemýšlel i nad tvarem rybníčků, třeba ve tvaru křídel. Já jsem tu byla celé roky jako zahradnice. Když šel někdo kolem nás a zeptal se, komu to patří, tak jsem také říkala (s hráběmi v ruce), že já jsem jenom zahradnice. To to tu ještě nebylo ani oplocené.

Každý, kdo šel kolem, mohl si sednout na ,antickou‘ lavičku na našem pozemku. Ale poslední roky tu po sobě začali mnozí lidé nechávat nepořádek, a tak jsme přece jenom museli udělat vstupní bránu.“

FOTO: Zdeněk Smíšek, Právo

Vítání hostů a slunce

K častým hostům patříval např. Petr Hapka z nedaleké Okoře, podobně jako Jiří Krampol nebo Eva Olmerová a další zajímavé osobnosti, které sem i dnes rády přijdou. Nedávno měla na zahradě romantickou svatbu neteř paní Sidonie. Sousední stavení krátce vlastnila Ljuba Hermanová, ale na ní tu byl prý příliš velký klid.

„Jirava, jako pohan ve zlatavé tóze, vítával na zápraží slunce a první sklenku si dával, když sluneční paprsek dopadl mezi břízy s kamenným posezením na druhé straně zahrady. Po letech se mu to zdálo daleko, tak si připíjel už na zápraží. Veselou slavnost uměl Mireček udělat i ze situace, kdy jsme s kamarády do výklenku ve štítu vytahovali malou, ale těžkou sochu Oranta - muže vítajícího slunce. Chlapi ji ze zahrady vytahovali a já vše jistila v podkrovní místnosti. Kdyby socha spadla, tak by mě vytáhla okýnkem...“

Mecenáši krajiny

Ani v interiéru nelze přehlédnout umělecké artefakty a nápaditá zákoutí, půlka stavení sloužila jako ateliér. Kamenné sochy na zahradě upoutají každého, kdo jde kolem. Pozornost si ale zaslouží i propojené rybníčky na místě bývalého náhonu. Dnes vypadají, že tu plní svoji funkci odnepaměti.

Vrbu také sázela paní Jiravová. Dnes téměř skrývá posezení kolem kulatého stolku s originálními křesílky.

Vrbu také sázela paní Jiravová. Dnes téměř skrývá posezení kolem kulatého stolku s originálními křesílky.

FOTO: Zdeněk Smíšek, Právo

„Patnáct let nám, už za komunistů, z úřadu psali, ať rybníky zasypeme, že esteticky ničí krajinu. Jeden pan profesor z fakulty architektury ale napsal, že jsme naopak mecenáši krajiny a že voda se má zadržovat. Navíc sochař ke své práci pořád potřebuje vodu a ke všemu tady v létě na železničním svahu, to ještě jezdila pára, často hořelo. Jsem si jistá, že představa o případném zasypání rybníků mému manželovi na sklonku života nepřidala. Zemřel náhle ve svém pokoji a ani doktoři mu už nepomohli. Splnilo se mu tak alespoň jeho přání nebýt nikomu na obtíž. Jenom toho se vždycky bál.“

FOTO: Zdeněk Smíšek, Právo

Na samotu není čas

„Je šílené zůstat sama. Šok s Vaškem, to jsme byli mladí. Šok s Jiravou, protože to byl infarkt. S Petrem Kaftanem jsme stihli být spolu jedenáct let. Ke konci jsem mu tu dávala kapačky a naučila se s kanylou. Mysleli jsme si, že zemře tady, ale na Štědrý den se nechal odvézt do nemocnice - přijeli pro něho hasiči, sanitka by se sem nedostala - a na Štěpána zemřel.

Kde byl původně náhon, je dnes další místo k posezení.

Kde byl původně náhon, je dnes další místo k posezení.

FOTO: Zdeněk Smíšek, Právo

Ve stejnou dobu mi umírala třiadevadesátiletá máma, takže jsem ještě držela bráchy a utěšovala je tím, kdo má v sedmdesáti mámu... Ale máma je máma. Tak teď tu bývám i sama se stárnoucím psem. Na zahradě je ale pořád dost práce, i když její kouty částečně vracím přírodě. A zítra přijede instalatér, protože mi nefunguje nový kotel.“