Kdy jste začala s psaním blogu Krkavčí matka? Co vás k tomu vedlo?

Myslím, že to bude zhruba dva roky, přesně nevím. Hlavně ze začátku ale Krkavčí matku četli asi tak tři lidi, a to počítám i moji mamku. Ještě po roce blogování jsem měla přibližně stejně čtenářů jako přátel na Facebooku.

A co mě k tomu vedlo? Jsem ten typ člověka, kterému se myšlenky chrlí přes klávesnici. Něco vidím, přečtu, zažiju, mám nějaký nápad a hned se mi to začne v hlavě skládat do vět. Svůj mobil vlastně nejčastěji používám jako poznámkový blok, abych své nápady stíhala chytat.

Krkavčí matku jsem začala původně psát proto, že jsem po dvou letech na mateřské měla v hlavě přetlak rodičovských témat a zážitků, a kdybych je offline nebo online všechny sdílela i se svými bezdětnými kamarády, tak by mi dnes už žádní nezbyli. Zároveň jsem cítila potřebu to ze sebe dostat a řekla jsem si, že když můžou existovat blogy o morčatech nebo lacích na nehty, tak proč bych nemohla psát o rodičovství a dětech.

Jak vypadaly jeho začátky?

Původně to byly hodně spíš takové srandičky a skeče ze života matky na mateřské. Až s postupem času se mi to celé nějak samovolně pod rukama vyprofilovalo jako blog o svobodné výchově, který může být inspirací pro lidi, kterým nesedí autoritativní přístup, ale zároveň mají strach ze všeho toho šátkování, kyblíčkování, plaváníčka, kojeníčka a jiného mimískování.

Chci prostě ukazovat na vlastním příkladu, že vychovávat svobodné a zároveň zodpovědné děti jde i bez křiku a tvrdé ruky a zároveň i bez sebeobětování nebo sebezapření. Že výchova nemusí být výchova, ale stačí být dětem dobrým průvodcem, který neztrácí smysl pro humor.

Charakterizuje vás pozitivní přístup k životu, máte na to nějaký recept? Co vás nabíjí?

Recept bych vám dala spíš na dobrý koláč než na dobrý život. Nejsem zrovna přeborník v rozdávání rad, protože mi přijde, že pokud se k tomu člověk „nedochroupá“ sám a nepřecvakne mu to v hlavě, tak žádné návody nikdy nemůžou fungovat.

Ale pokud se mě ptáte konkrétně na mé osobní nabíječky, tak těch mám spoustu. Tak na 99,9 % mi funguje bloumání po lese. A když na to není čas nebo počasí, tak pak zabírá hraní na klavír a mazlení s dětmi.

S dcerou na focení v ateliéru.

S dcerou na focení v ateliéru

FOTO: Archiv V. Hurdové

Taky dost čtu, vlastně skoro vždycky, když to je jen trochu možné. A potom je taky super tvořit něco rukama. Bohužel je mám obě dost levé, ale třeba vaření a pečení mi docela jde, je to taková manuálně-kreativní práce, kde stačí umět vzít do ruky jen sem tam nůž nebo struhadlo.

Mám navíc v tomhle ohledu výhodu v tom, že ani ve chvílích, kdy se zbytek světa hroutí, mi nedochází můj sarkastický smysl pro humor.

Život vám připravil extrémně těžkou zkoušku. Lidé vám radili, že byste měla být silná kvůli dětem, vy jste ale na blog psala, že musíte být silná kvůli sobě, proč?

Když mi před půl rokem zemřel manžel, byla jsem ve čtvrtém měsíci těhotenství s naším třetím dítětem. Je to taková noční můra. Kolik horších věcí se vám v životě může stát? Ty první týdny byly hrozné. Nepamatuju si skoro nic, jen velké prázdno, neschopnost cokoli dělat v praktickém životě a spoustu slz. Nebýt mojí ségry, která přijela a týden bydlela u nás, tak ani nenakrmím děti.

Střídalo se u nás také hodně přátel, na které jsem delegovala různé úkoly. Všichni mi říkali, že se musím sesbírat kvůli dětem, případně kvůli manželovi, abych pokračovala v jeho odkazu.

Já jsem si ale paradoxně i přes praktickou neschopnost byla v takových těch životních, filozofických otázkách jistější než kdykoli předtím. Věděla jsem, že musím pokračovat životem hlavně kvůli sobě. Že nechci jen přežívat nebo žít pro někoho. Probudila se ve mně šílená touha jít dál a žít tak, aby mi to dávalo smysl a aby to ideálně dělalo radost i ještě někomu dalšímu.

Poslední knížka Veroniky Hurdové je právě v prodeji.

Poslední knížka Veroniky Hurdové je právě v prodeji.

FOTO: Archiv V. Hurdové

Díky tomu jsem tři měsíce po manželově smrti začala psát pohádkovou knížku Bylo nebylo doopravdy. Jsou to příběhy napsané na motivy klasických pohádek. Kromě toho, že si hrají s paradoxy, kterých jsou české pohádky plné, tak v každém příběhu jsou zakomponované hodnoty, které považuju v dnešním světě za důležité a ráda bych je předala svým dětem. Ke každé pohádce jsou doplněné i otázky, které dávají možnost rodičům dál tyto hodnoty s dětmi probírat.

Jak jste „přežila“ tohle období a co pro vás bylo nejtěžší?

Tohle období vlastně ještě neskončilo. Kromě toho, že člověk bojuje s vlastní psychikou, musí řešit neuvěřitelné množství administrativních a úřednických věcí. Český stát vůbec není nachystaný na to, že zemře mladý, aktivní člověk. Manžel byl navíc blázen do financí. Měl nějaký produkt snad v každé bance a pojišťovně. Zbyly mi tu po něm dvě velké tašky šanonů. Tím, že smrt byla náhlá, nestihli jsme si navíc ani předat žádná hesla, žádné důležité informace.

Nejhorší ale je to, že s nenarozeným dítětem se počítá jako s dědicem. Dědictví ale nemůže být uzavřeno do doby, kdy se dítě narodí. Navíc náš notář udělal dost velký přešlap. Nenabídnul mi možnost, že bych mohla spravovat dědictví do doby, než se dítě narodí, ačkoli jsem jediný plnoletý dědic. Málo platné mi bylo, že jsem upozorňovala na to, že manžel podnikal a že čekat půl roku do narození dítěte může být průšvih.

Dostávala jsem se do paradoxních situací. Vznikaly mi povinnosti, které po mně různé úřady vyžadovaly, ale nemohla jsem je plnit, protože jsem neměla právo manžela zastupovat.

Banka, kde měl manžel své hlavní účty, udělala také pěkný kiks. Řekli mi, že na základě mé žádosti účet zamrazí a nebudou z něj odcházet žádné trvalé platby. Jenže já pak za tři měsíce náhodou od jednoho z recipientů zjistila, že peníze stále odcházejí. V době, kdy jsem to odhalila, zbyla na účtu z původních více než 200 tisíc čistá nula.

Veronika zůstala na výchovu dětí sama. Podle svých slov je zvědavá, co jí osud jakožto matce samoživitelce přichystá.

Veronika zůstala na výchovu dětí sama. Podle svých slov je zvědavá, co jí osud jakožto matce samoživitelce přichystá.

FOTO: Archiv V. Hurdové

Nakonec jsem se obrátila na právníka, protože jsem byla bezradná. Dostala jsem totiž dvě špatné informace. První od banky, která tvrdila, že účet zablokovat může, a přitom ze zákona nemůže.

Druhou od notáře, který mi tvrdil, že účet zablokovat nemůže, přitom ze zákona ve výjimečných případech může toto nařízení vydat. Obě strany teď samozřejmě dělají mrtvého brouka a snaží se zahrát svou neschopnost do ztracena.

Teď jsem první kolečko všech administrativních věcí odbavila. Je to ale spíš taková zachovávající fáze, kdy jsem vyřešila nejakutnější věci a zabránila potenciálním průšvihům. Po porodu mě ale čeká další nátřesk. Kromě řešení dědictví a s jeho uzavřením spojených povinností začnu vymáhat peníze rozposílané z manželova účtu zpátky.

Jak komunikovat s dětmi o smrti? Jde to vůbec?

Jde. Překvapivě snáz než s dospělými. Děti přijaly tuhle informaci okamžitě a možná i díky jejich věku bez pláče. Nejsou zatížené vším tím nánosem, který na téma smrti navěšela naše kultura. Žijí teď a tady. Řeší věci, které řešit lze, a nezabývají se tím, s čím nic udělat nemůžou. Na tatínka vzpomínají moc hezky. Bez slz, bez patosu, bez zoufání, jak se to dotkne jejich osudu. Vybavují si to hezké, co s ním prožily.

Popravdě se mám od nich co učit. Když se dívám na smrt dětskýma očima, není vůbec tak děsivá, jak se to nám dospělým může zdát. Je to vlastně ta nejpřirozenější věc v našem životě. A pro pozůstalé smrt nemusí být jen důvod k truchlení a zapšknutí, ale může se stát přelomovým momentem, který vás posune k tomu, abyste se začali na vlastní bytí koukat jinak.

Jak se změnil váš život?

Strašně moc. Ale i když je ta ztráta obrovská, v součtu bych řekla, že se mi život změnil k lepšímu. Dívám se teď na svět úplně jinýma očima. Řekla bych, že jsem láskyplnější, pokornější, tolerantnější. Víc si užívám každou chvilku, víc žiju v přítomnosti, víc si vážím toho, co mám. Jsem k sobě mnohem upřímnější. Hodně taky přemýšlím o tom, abych byla svým konáním užitečná a abych zároveň nevěnovala energii zbytečným věcem, které mě nedělají šťastnou.

Asi by se to dalo shrnout tak, že kvůli tomu, že se smrt stala neoddělitelnou součástí mého života, jsem začala žít tak, abych nelitovala, že zrovna tenhle den byl můj poslední.

Brzy přivedete na svět třetí dítě, chlapečka Janka. Jak budete sama zvládat výchovu tří dětí?

(Janek se narodil 14. 5. 2016 v 11:11, rozhovor vznikal před jeho narozením).

S prstem v nose. Otázkou je, čí prst bude v čím nose. Bude to ze začátku asi záhul. Pořád si ale myslím, že existuje nějaký důvod, proč se věci dějí tak, jak se dějí. Zatím mě napadá třeba aspoň to, že Janek vyváží v naší rodině poměr ženského a mužského principu zase zpátky na 2:2.

Jasně, že mám i praktické obavy typu jak sama uživím tři krky nebo jestli dětem nebude chybět mužský vzor. Ale naučila jsem se neřešit věci, které vyřešit nelze. Nějak to bude. Nechám se překvapit, co mi osud přichystá. Což ale vůbec neznamená, že hodlám jen sedět a čekat.

Co byste vzkázala manželovi do nebe?

Ať mi drží vedle sebe místo. Za sedmdesát let jsem tam.