Článek
Faust jsou dítětem doby, plodem kvasu konce šedesátých let, kdy se otevíraly nové možnosti. Je to patrné v jejich zvuku, kde se objevovaly ohlasy kosmické psychedelie, jakou nabízeli Pink Floyd. Kytara s kvákadlem, hypnotické jednoduché rytmy bicích i prosté melodie kláves vytvářely zvukové plochy gradující na jediném opakujícím akordu, které se střídaly s takřka folkovými melodiemi, jednou dokonce hranou na ukulele, a voicebandem odposlouchaným ze skandování na protiválečných demonstracích a studentských bouřích.
Faust k tomu všemu přidali nejen ohlasy zappovského freak outu a jeho zálibu v prudkých střizích, ale také zálibu v nezvyklých zvucích, kde bicí doplňovaly údery do plechů a v lyrické písni chvílemi zněla vrtačka či sound dotvářely kameny rachotící v míchačce.
Doby happeningu
Důležitou roli ale měla i akce, Faust vyrůstali v dobách happeningu a Living Theatre. Na scéně proto seděly dvě dívky, které pletly šály, a baskytarista Jean–Hervé Perón, na pódiu maloval obraz a pak ho zničil motorovou pilou, kterou také vyřezával slova do polystyrénových desek.
V těchto chvílích bylo vidět, že Faust byli radikální skupinou, zejména Perón má blízko k art-erorismu.
S odstupem let sice bylo patrné, že struktura písní postavených hodně na nekonečných jamech sanfranciských kapel okolo Grateful Dead a gradaci na opakování jediného riffu přece jen ztratila na působivosti, stejně jako bubnování kolohnáta Zappiho má daleko k moderním bicím i k propracovaným liebezeitovským rytmickým strukturám jejich souputníků Can.
Přesto byl koncert fascinující a nevadila ani hluchá místa. Faust si zachovali svůj étos, svou schopnost vytvářet událost tady a teď a propojit se s lidmi v sále a pospojovat zdánlivě nesouvisející písně do celku. I když v hudbě nepředstavují avantgardu, stále mají co říci.
Faust navíc vystoupili v Praze v dobách, které připomínají horký rok 1968, který je na západě na rozdíl od Československa, které zažilo pražské jaro udušené v srpnu invazí bratrských armád, spojena se studentskými bouřemi. Současné protesty ve Španělsku i akce hnutí Occupy mají hodně společného s protesty proti petrifikované poválečné západní společnosti v šedesátých letech, která potřebovala změnu jako sůl.
Alternativa na svém dvacátém ročníku nabídla skutečně výjimečný zážitek a v pravou chvíli.