Kia Soul: test vozu pro městské extroverty

Kia Soul není na trhu žádným nováčkem. V nabídce je aktuálně inovovaná generace, která vypadá moderněji. I když ta předchozí nevypadala nijak zastarale, nová je víc…

Těžko vyjádřit, jak na člověka vlastně působí. Jde víc o design budoucnosti než přítomnosti. Je to malý krok, který ale znamená dost. Nová světla, nová tenčí maska (nechce se nám říkat chladiče, protože místo mezi světly je zaslepené, a tedy jen pro ozdobu).

Zbyl prostor i pro malé změny v interiéru. Není jich moc, spíš se dají připsat na vrub úpravě infotainmentu. Stále jsou v nabídce zajímavě vystouplé reproduktory nad přístrojovou desku, důraz na kruh, který se prolíná od tlačítek volantu až po kulovou řadicí páku. Nic nového.

Kia Soul je krabice na kolech. Zadní stěna je prakticky svislá, výška vozu je opravdu nadměrečná. I vedle některých SUV má tohle auto střechu o kousek výš. To znamená, že uvnitř je hromada místa.

Sedadla jsou ukotvena vysoko, takže se na nich sedí jako na židli. Žádné nohy daleko před sebou. Není třeba. Pro kolena na zadních sedadlech je najednou místa dost, a to i pro opravdové dlouhány.

Zavazadelník o objemu 350 litrů je tak akorát do města. Na něco víc už je to samozřejmě trochu slabší, ale tohle není auto pro rodinu s dětmi, kteří společně jezdí na chalupu. Jde o auto pro mladé nezadané jedince, extroverty nebo páry, které žijí ve městě, s městem, pro město. S tím je spojeno prakticky všechno. Třeba jízdní vlastnosti.

Dejte na auto velká kola a máte zaděláno na problémy. Především se zády. Ano, Kia Soul v tom není výjimkou. Už první generace sázela na efekt a v jakémkoli testu najdete, že pružení není zrovna pohodlné, především kvůli velkým ráfkům a trochu tvrdšímu odpružení.

Stejné je to i tady. Ovšem je třeba přiznat, že mírné zlepšení registrujeme. Stále jde o prkenné přeskakování výmolů, a hlavně zpomalovacích prahů, ale už si při tom člověk nepřekousne jazyk.

Ani vrhání do zatáček není to pravé. Auto je nedotáčivé a vysoká stavba karoserie moc nepomáhá při změnách směru jízdy. Několik po sobě následujících zatáček znamená hodně práce odtažitým řízením a radostné vydechnutí, když přijde rovná silnice.

Auto sice drží, ale prostě to není ono – naklání se, je těžkopádné a slabá reakce volantu (informace od kol nečekejte) způsobuje spíš hledání stopy než její hladký průjezd.

Ve městě se auto cítí nejlépe. Pravda, velká kola na pražských výtlucích a kočičích hlavách nejsou úplně pohodlná, ale na krátké vzdálenosti se to dá přežít. Díky hranatému tvaru se řidič dobře orientuje v prostoru, navíc pomáhá i zadní kamera.

Pod kapotou auta jsme měli to nejlepší, co si lze vybrat – zážehovou šestnáctistovku s přeplňováním, která nabízí výkon 150 kW při 6000 ot./min! Jde o velmi tichý agregát, který během chvíle přehlušily odvalující se pneumatiky. Jeho zvukový projev se začal zvyšovat až mimo hranice obce kolem 80 km/h. Motor je spojený se sedmistupňovou dvouspojkovou převodovkou.

Na první pohled super výkon motoru s dobrou „přehazovačkou“ je základ ke spokojenosti. Ano, spokojeni jsme byli z 85 %. Zbytek kazilo váhavé dynamické podřazování převodovky, která hlavně na dálnicích, očekávajíc přeřazení na vyšší stupeň, překvapeně reagovala na plné sešlápnutí plynu při snaze akcelerovat.

Rychlé vytočení motoru nestačila převodovka pobrat a zrychlení se neúměrně prodlužovalo.

Také krabicovitá stavba karoserie ukazuje, jak je aerodynamika důležitá. I s tak výkonným motorem je maximální rychlost 200 km/h. Víc než 140 km/h ale nemělo smysl jet, jakýkoli závan bočního větru s autem dost divoce zacloumal.

Za kolik jsme jezdili? Při přebírání jsme na počítači dlouhodobé spotřeby odečetli 9 l na 100 km. Ustálenou klidnou jízdou se dá srazit spotřeba někam k hodnotě 7,5 litru.

Konec našeho testu, při kterém jsme protáhli auto Prahou, dálnicemi i okreskami v přibližně stejném kilometrovém proběhu, pak ukázal na počítači 8,4 l na 100 km.