Pilotním dílem, jenž odkryl jiný svět autistů, pro ně samotné stejně normální jako pro nás ten náš, je film Rain Man (1988) Barryho Levinsona s Dustinem Hoffmanem a Tomem Cruisem. Úspěchy na českých jevištích sklízejí také Elling a Kjell ve Chvále bláznovství Ingvara Ambjornsena nebo patnáctiletý Christopher, možná budoucí geniální matematik v Podivném případu se psem Simona Stephense a Marka Haddona.

Tománkova a Havelkova Wendy nenese žádné stopy příští geniálnosti.

Pro okolní svět je to mírně retardované dítě, později ženská, neboť příběh přináší střípky zhruba dvou desetiletí jejího žití s „normálními“ lidmi – rodiči, vychovateli, medicínským personálem, s partnery... Dům a hrad z písku, který v každém okamžiku hrozí zkázou.

Oba autory zajímá křížení cest normy a vybočení z ní. Pokoušejí se, a přečetli k tomu prý dost literatury, odkrývat průniky do tajemných hlubin, které se mohou jevit z obou stran skoro neproniknutelné.

Vyrovnaný tým jako bonus

Dejvické divadlo v Praze má před ostatními našimi scénami bonus – vyrovnaný tým, jehož jména zastupují současnou hereckou elitu. Kakadu je vlastně první premiérou nového vedení scény v čele s uměleckým šéfem Michalem Vajdičkou.

V Kakadu jako hosté září znovu Veronika Kubařová v roli Wendiny sestry a Barbora Poláková, přesvědčující publikum, že ji pánbů nestvořil jen pro komedie. Její „zdravotnický personál“ jsou postavičky vážné, jako je dobrým vhledem za hranice vesmíru celá hra.

Na jevišti ovšem září Simona Babčáková. Pro Wendy se dobře seznámila s projevy autismu, a jakkoli je její kreace stylizací, je to stylizace přesná, schopná vtáhnout do hry publikum, jež jejím zápasům a proměnám drží palce. Je to jeden z velkých hereckých výkonů roku! Pro role rodičů, partnerů a dalších postav určil režisér Havelka Janu Holcovou, Davida Novotného a Jaroslava Plesla.

Ti všichni stvořili inscenaci, která výmluvně přesvědčila, že obavy o Dejvické divadlo bez Miroslava Krobota byly přestrašené. Zůstává scénou na špici.

Celkové hodnocení 70 %