Článek
Milé dámy, slečny a paní řidičky,
jak nám ve svém příspěvku napsala jedna ze čtenářek, auta k nám patří stejně jako například kabelky. Ať už je to naše velké či malé, staré nebo nové, je to náš miláček a důležitý člen domácnosti. Hladíme ho po kapotě, leštíme, pucujeme a máme o něj obavy, stejně jako o naše děti či přátele. Stejně tak se k němu i chováme, máme jej rády.
A když je navíc naše autíčko tak chytré, že si umí samo přivolat pomoc a třeba i chytit zloděje, o to víc si ho vážíme. Zvláště pak, pokud není žádný statný chlapák po ruce.
Kouzelná krabička SafeLine ho totiž dokáže přivolat, pokud hrozí jakékoli nebezpečí a inteligenci Vašeho vozidla tak razantně zvýšit.
Budeme rádi, když se s námi také podělíte o Vaše „řidičské“ zážitky!
Jak Vám autíčka Žofka, Punťa nebo zrovna to Vaše, pomohly na cestách?
A má Váš čtyřkolý miláček rovněž i svoje jméno?
Jitka, 35 let, Liberec, auto jménem Žofka
Letos v únoru jsem se k večeru vracela od rodičů domů. Znáte to – stále bylo dost času i témat k hovoru a malému Lukáškovi bylo u dědečka s babičkou moc dobře. Najednou ale odbíjí pátá odpolední a začíná se rychle stmívat. Nerada jezdím s malým sama za tmy a ještě k tomu po úzkých zasněžených silničkách, bylo mi tudíž jasné, že mě čeká náročná hodinová jízda.
Ovšem věřím našemu rodinnému autu, kterému jsme dali jméno Žofka. Vždycky mě totiž dovezla bez problémů kamkoli jsem chtěla. Pohladila jsem ji proto po kapotě a na rozloučenou zamávala rodičům. Jako vždy jsem slíbila, že až dojedu domů, hned se jim ozvu. Maminka si ovšem dělala starosti, viděla jsem jí to na očích. „Jeď opatrně!“, říkala a já jí na nepříjemné cestě v lese mezi vysokými závějemi opravdu poslechla.
Při jízdě jsem ovšem náhle znejistěla; za celou půlhodinu jízdy jsme potkali pouze jedno auto.
„Kdyby se teď něco stalo, co budu dělat?!“, říkala jsem si a jedním okem mrkla na mobil, ležící na přední sedačce. Displej blikal a ukazoval téměř vybitou baterii. „Výborně, tak teď je ten pravý čas, aby se něco přihodilo“, napadlo mě.
V té chvíli jsem si neuvědomila, jak je moje předtucha pravdivá. Neuběhlo ani 5 minut a najednou se auto v zatáčce utrhlo do smyku. Já i Lukášek jsme křičeli, ale nějak se mi podařilo otočit volantem a do závěje jsme narazili jenom bokem
Celá rozklepaná jsem vystoupila z auta a hned na první pohled bylo jasné, co se stalo. Levá přední pneumatika byla komplet proražená.
Co teď? V životě jsem kolo sama nevyměňovala, navíc se Lukášek, asi i kvůli stresu při nárazu, začal dožadovat své porce mléka. Všude tma, nikde ani živáčka. Chtělo se mi brečet.
„Co si teď počnu?“, říkal můj panický strach.
Pak mi to ale docvaklo – vždyť stačí zmáčknout „zázračné“ tlačítko na palubní desce. Stiskla jsem tedy nouzové tlačítko v autě a za pár okamžiků už zvonil můj telefon, ten naštěstí ještě přeci jen fungoval.
„Dobrý den, tady asistenční služba, jak vám můžeme pomoci?“, ozval se mužský hlas ve sluchátku a já se rychle uklidnila. Vysvětlila jsem svoje trable a bylo mi přislíbeno, že pomoc v podobě zručného technika je již na cestě. Navíc mě ještě asistenční služba poučila, abych místo označila výstražným trojúhelníkem a spustila „blikačky“. Pak už jsem se až do příjezdu pomoci v klidu věnovala malému Lukášovi.
Vše nakonec dobře dopadlo a já dorazila domů pouze s hodinovým zpožděním, takže si i maminka v telefonu oddychla. Nyní s manželem uvažujeme, že asistenci SafeLine pořídíme i našim rodičům. Otec má cukrovku a co kdyby ho na cestě postihl náhlý záchvat? Navíc bychom se nikdo nemuseli tolik strachovat a neustále si volat, jestli jsme dobře dojeli. Se SafeLine máme totiž větší jistotu ve všech našich cestách.
A jak se jmenuje Vaše auto? Také Vám někdy tak chytře pomohlo? Napište nám a hrajte o cestovní poukazy v hodnotě 100 Eur. Soutěžte zde!