Článek
Skupina biologů z Univerzity v Iowě usoudila, že schopnost virů eboly pronikat do buněk by se dala využít způsobem, jaký znali již staří Řekové obléhající Tróju, když obráncům města přenechali dřevěného koně s ukrytými vojáky. Virus eboly by se podle nich mohl stát takovým trojským koněm na mikroskopické úrovni.
Z útočníka opravářem
Některé geneticky podmíněné choroby se léčí tak, že do vadných buněk lékaři vkládají opravenou genetickou informaci. Na první pohled elegantní metoda však má i stinné stránky. Je nutné opravit genom velkého množství buněk, které jsou přitom leckdy obtížně dostupné. Navíc se často nelze vyhnout poškození buňky, což pro pacienta může znamenat velmi nepříjemné vedlejší účinky léčby.
Již v 90. letech minulého století vědce napadlo, že to, oč se oni neuměle snaží nedokonalými prostředky, viry hravě zvládají už milióny let. Množení viru totiž není nic jiného než průnik do hostitelské buňky a "oprava" její genetické informace tak, aby místo normální funkce vytvářela kopie útočníka.
Stačilo by tedy pozměnit virus, aby měnil DNA buňky požadovaným způsobem - a místo útočníka se z něj rázem stane užitečný opravář. Přitom namnožení takto upravených virů již je snadnou a rutinní záležitostí, stejně jako jejich výsadek do těla nemocného.
Nová metoda začala záhy přinášet povzbudivé výsledky. Již roku 1998 vědci ze St. Louis pozměnili virus Sinbis způsobující horečky a bolesti hlavy do zdraví neškodné formy, která je vhodná pro použití v roli genetického opraváře. Od té doby se metoda značně zdokonalila a dnes jsou uměle zmutované viry jednou z největších nadějí genové léčby.
Obelstěná buňka
Některé dědičné choroby však genové terapii stále odolávaly. Patřila mezi ně i obávaná cystická fibróza - smrtelné plicní onemocnění způsobené mutací genu odpovědného za syntézu proteinu důležitého pro správnou funkci plic a dalších orgánů. Potíž byla v tom, že buňky dýchacího systému byly pro obvyklé metody genetické léčby těžko přístupné. Vědci z Iowy se proto rozhodli využít prostředníka, který je znám svou nekompromisností při vynucování vstupu do cílové buňky - obávaného viru ebola.
Ve skutečnosti ovšem nepoužili celý vražedný virus, ale pouze jeho malou část, která však má klíčový význam. Jde o úsek z proteinové obálky eboly, díky níž útočník dokáže přelstít obranu buňky a proniknout dovnitř. Tuto část "přimontovali" k jinému viru používanému při genové terapii - v tomto případě šlo o virus kočičí leukémie, který je pro člověka neškodný. Ten byl upraven tak, aby v buňkách dýchacího systému vadný gen nahrazoval správným.
První výsledky jsou nadějné, k léčbě lidí však ještě vede dlouhá cesta. Nechybí ani kritikové poukazující na to, že genetické hrátky s tak nebezpečnými viry, jako je ebola, by se mohly vymknout kontrole a způsobit katastrofu.
Virová krvácivá horečka
Virová krvácivá horečka, která poprvé udeřila roku 1976 v Súdánu. Úmrtnost dosahuje 90 procent postižených. Místně omezené epidemie se stovkami obětí až dosud propukaly vždy pouze v Africe, díky vysoké nakažlivosti a proměnlivosti viru však panuje obava z pandemie globálního rozsahu. Zdroj není bezpečně znám, předpokládá se, že nákaza přišla od opic nebo jiných pralesních živočichů. Při vývoji vakcíny sice již bylo dosaženo některých úspěchů, skutečně použitelný lék však stále neexistuje.
Obhájci genových manipulací však namítají, že účinná bezpečnostní opatření jsou známá a všeobecně dodržovaná. Kromě toho rozšíření dosud neznámé virózy s vražednými účinky (jakou byla například pandemie španělské chřipky po první světové válce) může nastat i z přirozených příčin - a právě výstupy biologického výzkumu nabízejí zbraně proti hrozbě visící nad lidstvem jako Damoklův meč.
