Článek
Po zavedení léčby levodopou (70. léta 20. století) se obraz Parkinsonovy nemoci a způsob jejího rozvoje zásadně změnil. Nemocní při vhodně zvolené léčbě zůstávají dlouho v dobrém stavu bez výraznějšího omezení svých běžných životních aktivit a teprve pozdní stadia nemoci přinášejí obtíže závažnějšího stupně, jež se však většinou stále daří léčbou zvládat.
Účinky levodopy a fakt, že chorobný proces dále postupuje, vedou k tomu, že stav nemocného v pokročilém stadiu kolísá v závislosti na jednotlivých dávkách léků a objevují se některé obtíže, které před érou levodopy nebyly známy. S vývojem nových léčebných postupů však lze doufat, že se i pozdní stadia nemoci s jejich komplikacemi stanou historickou vzpomínkou.
Počáteční stadium nemoci
Onemocnění se obvykle rozvíjí pomalu od počátečních necharakteristických projevů. Ve vzpomínkách na toto období nemoci často pacienti uvádějí různé nespecifické obtíže jako změny nálady, kloubní a svalové bolesti, zácpu, poruchu čichu a podobně. Mohou se objevit i typičtější projevy, které přesto ještě nemusejí vést k podezření na Parkinsonovu nemoc - zmenšení písma, snížení hlasitosti a melodičnosti řeči, snížená mimika obličeje a náznak sehnutého držení trupu.
Teprve po různě dlouhém mezidobí (za několik měsíců a někdy i roků) se objeví typické příznaky Parkinsonovy nemoci (třes ruky nebo nohy v klidové poloze, svalová ztuhlost, pohybová chudost a zpomalenost), zpočátku pouze na jedné končetině nebo na jedné polovině těla. V tomto období zpravidla dochází k rozpoznání diagnózy onemocnění.
Příznaky onemocnění se během následujících měsíců až let objeví i na končetinách opačné strany těla. V této době již bývá natolik omezena výkonnost nemocného, že lékař obvykle doporučí nasazení léků - pokud se tak nestalo už dříve. Nejčastěji to bývá levodopa nebo agonista dopaminu, jejichž podávání po řadu let poskytuje výraznou úlevu, blížící se zpočátku až k normalizaci stavu.
Rozvinutá nemoc a komplikace odpovědi na léčbu
S postupem času (a chorobného procesu) bývá nutné postupně zvyšovat dávky léků, aby se udržel jejich dobrý účinek na hybnost. Po různě dlouhé době - v průměru po 5 letech - se odpověď na léčbu začne měnit a začnou se objevovat tzv. pozdní komplikace - přechodné výpadky hybnosti a mimovolní pohyby.
I když se na nich podílí léčba, podstatným faktorem jejich vzniku je postup základního chorobného procesu. Nemá proto smysl oddalovat racionálně vedenou léčbu nebo neužívat dostatečné dávky léků - komplikace by v daném stadiu rozvoje onemocnění vznikly tak jako tak.
Pozdní stadium nemoci
K dalšímu zhoršení základních příznaků a k rozvoji jiných projevů onemocnění dochází s individuálně velmi rozdílnou rychlostí, obraz onemocnění navíc stále značně modifikuje léčba. Zdaleka ne u všech nemocných dojde k rozvoji nejtěžších projevů, které se obtížně ovlivňují léčbou. Mezi ně patří zhoršení stability stoje a poruchy chůze, jež mohou vést k pádům a ohrozit tak i život pacienta.
Vývoj hybných, vegetativních a případně i psychických pozdních komplikací může v nejtěžších případech výrazně omezovat funkční soběstačnost pacienta.
Materiál převzat z publikace: Parkinsonova nemoc, 3.vydání: Jan Roth, Marcela Sekyrová, Evžen Růžička a kolektiv. Vydalo nakladatelství Maxdorf.