Devět let bojuje s rakovinou, prodělal 14 operací, přesto zůstává optimistou

„Život je až k pláči neskutečně krásný a člověk by si ho měl vážit. Já teď v přírodě objevuji věci, které jsem dříve přehlížel. Jsou to maličkosti, detaily…,“ říká Vladimír Tupý.

Nemůže mluvit. Tak nemoc a následné operace zasáhly do jeho života. Přišel o většinu jazyka, štítné žlázy, o části čelisti, svalstva na krku, ústního patra, ochrnul na pravou tvář po přerušení nervu, má trvalé porušení lymfatických žláz. Má i deformovaný obličej.

Vladimír Tupý bojuje s rakovinou už od roku 2003. „Tehdy se mně poprvé na jazyku objevil vřídek. Šel jsem k naší lékařce, ta mě poslala do nemocnice v Benešově a odtamtud do pražského Motola. Diagnóza zněla: rakovina,“ vypravuje Vladimír Tupý. Od té doby má za sebou 14 operací.

Až do roku 2009 jich absolvoval osm a dvě ozařování. Při nich právě přišel o část jazyka, část krku, část měkkého patra a dočasně mu byla nahrazena část tváře.

Pak měl pokoj až do začátku roku 2011. Tehdy se nádor v ústní dutině objevil znovu. Absolvoval další operace. Ta v pořadí dvanáctá byla vůbec nejsložitější – uskutečnila se v říjnu krátce po společném setkání sázavských spisovatelů s Michalem Vieweghem, Pavlem Kohoutem a Leošem Šedem.

Při dvanácté operaci mu byla odstraněna část čelisti, kořen jazyka o velikosti 6 x 4 cm. To způsobilo deformaci obličeje a výrazné zhoršení řeči. Musel se znovu učit mluvit a také jíst.

Od té doby už nemůže jíst jinou než tekutou stravu se speciálním polykáním, aby po devastaci dutiny nedopadlo jídlo do plic.

„Pro někoho je jídlo potěšení. Pro mě je to utrpení. A já tak rád guláš…,“ snaží se usmát pan Tupý a dodává, že vždy, když se vrátil z nemocnice, učil se znovu jíst. Stál před zrcadlem a snažil se jídlo lžící dostat do úst, jejichž část, stejně jako tvář a čelist, je trvale znehybněna. Prý to ale byla i zábava, při které však tekly slzy.

Velkou oporou panu Tupému je jeho manželka. Ta mu připravuje veškerou kašovitou stravu, navíc na přesně danou teplotu. Musí být chladnější než vlažná, ale ne studená. Jedině tak, jak pan Tupý vypozoroval, se ve zdeformovaných ústech posune tam, kam má. „Nemám chuť. Takže jestli jím vepřové, guláš nebo svíčkovou, už je to pro mne vlastně jedno. Hlavně, že se najím.“ Rád měl i červené víno nebo pivo. Ale i s tím je konec. Nesmí ani doušek a navíc mu to nedělá v citlivých ústech dobře. Kromě toho nesmí žádnou kořeněnou stravu.

Už se zdálo, že v říjnu roku 2011 se vše obrátí v dobré. Jenomže za dva měsíce se nádor objevil znovu a Vladimírovi byla dva dny před Štědrým dnem provedena plastika průdušnice. Poprvé také strávil Vánoce mimo domov. Několik měsíců byl klid. Nádor znovu udeřil letos v květnu, a to ve velkém rozsahu.

Podle prvních předpokladů lékařů mělo jít o odebrání poloviny čelisti, části krku a velké části zbylého kořenu jazyka. A panovaly i obavy, že už nebude mluvit vůbec, případně ani jíst. Při vyšetření navíc bylo zjištěno, že je potřeba provést i novou plastiku. A na ni je třeba se připravit. Operace byla tak dvakrát odložena. Během této doby u Vladimíra sílily bolesti, což ale nikdy a nikomu nedával najevo. Lékaři se netajili s tím, že operace je na hraně obrovského rizika, ale kvůli psychické motivaci pacienta k ní nakonec přistoupili.

Uskutečnila se letos 29. května. Měla číslo čtrnáct. Trvala šest hodin a lékaři kliniky ORL v pražské motolské nemocnici udělali opravdu zázraky. Čelist nakonec odebrána nebyla.

Při operaci byl však vyjmut prsní sval a použit doslova jako záplata na zdevastovaný krk. Aby sval neodumřel, zůstal jeden jeho konec spojen s původním místem a tím je na svém novém místě vyživován. Na pravé straně hrudníku zůstala panu Vladimírovi jizva se 30 stehy. Připomíná žraločí kousnutí. Verdikt lékařů ale zněl: nemůžeme odstranit celý nádor a další operace už asi nebude možná.

Část nádoru na krkavici totiž nemohla být odstraněna, protože jakmile by se o to lékaři pokusili, došlo by zřejmě k okamžité mrtvici. A vzhledem k dosavadní devastaci krku už také nebudou možné další operace. Vladimír Tupý se tak na motolském oddělení ORL stal smutným rekordmanem – má nejvíce operací rakoviny. Ostatní pacienti jsou buď zdraví, nebo již nežijí…

Rány osudu jsou ale někdy nevyzpytatelné. Když byl v roce 2011 na jedné z operací, zasáhla ho rána prý mnohem těžší než samotná nemoc. Zemřela jeho jediná vnučka. V necelých 18 letech podlehla těžké srdeční vadě. Po dědečkovi zdědila odvahu v boji s nemocí a její esemesky ho vždy před tím v nemocnici povzbuzovaly.

A když se letos 2. června konal první ročník memoriálu Kačky Tupé nazvaný Pochod za odvahu, vytrvalost, slušnost, nelhostejnost, za zdravím, byl pan Tupý v nemocnici. Memoriál se uskutečnil pouhé čtyři dny po 14. operaci. Pan Tupý se však memoriálu pořádaného na počest jeho milované vnučky chtěl zúčastnit. A tak sám vyrazil na pochod. Ne však sázavským údolím, ale po nemocniční chodbě. Vyčerpán, ale šťasten, že v duchu je s ní, ušel jeden kilometr.

Rodina je panu Tupému velkou oporou. Hlavně jeho manželka. „Je to nejen moje láska, ale teď i zdravotní sestra,“ říká pan Tupý a dodává, že když se před několika dny v červnu vrátil z nemocnice s tak strašně zdevastovaným krkem a obličejem, podruhé se do něj zamilovala. „On je ve své nemoci prostě neodolatelný. Já ho pořád miluji,“ říká manželka pana Tupého. Za pár dní spolu oslaví zlatou svatbu.

Padesát let jsou spolu a život tento vztah prověřil. Dnes mu připravuje kašovitou stravu a dbá na to, aby léky měl včas a jídlo také. Stále ho podporuje v jeho nezměrném životním optimismu. „On je prostě sluníčko, tak to o něm říkají i zdravotní sestřičky v nemocnici. I když nemůže, nikdy to na sobě nedá znát.“

Když se pan Tupý dozvěděl poslední verdikt lékařů, napsal: „No, vyhlídky nejsou právě optimistické, co? Ale toho bohdá nebude, aby stařec z údolí světla a hvězd, (tak se přezdívá části sázavského údolí, kde žije) z boje utíkal.“

Za to, že Vladimír žije, vděčí podle svých slov tomu, že byl celý život sám na sebe přísný, nic si neodpouštěl a nikdy nedokázal dělat věci napůl.

Kromě manželky a rodiny je jeho životní láskou jízda na kole. Vždy po operacích na kolo sedal a jezdil. Denně ujel i padesát kilometrů. Teď mu lékaři jízdu zatím zakázali, ale už se těší, až na kolo sedne.

Jakmile se ale z poslední operace vrátil domů, začal s posilováním. Svaly na nohou mu totiž ležením v nemocnici ochably, a protože už dlouhá léta roznáší noviny lidem domů do schránky, tři dny po návratu ze špitálu s tím opět začal. Má tříkilometrový úsek a ten zvládne během hodiny.

Vladimír je ale i z dřívějších let, kdy ještě byl zdráv, znám jako automobilový závodník, pořadatel motoristických závodů a hlavně jako otužilec. Často se stalo, že nad jezem Sázavy lidé bruslili a pod jezem se on koupal. Rovnou z fabriky – ze skláren, kde 37 let byl sklářem, šel z horka do zimní Sázavy se vykoupat. Tak to dělal 21 let do chvíle, kdy mu v důsledku nemoci otužování lékaři zakázali. A protože je ukázněný pacient, který lékaře vždy poslechl, rozloučil se s tímto svým koníčkem.

Jednu část sklářské práce pana Tupého zná snad každý. Podílel se totiž na výrobě skleněných tvarovek Nové scény Národního divadla v Praze. Vyfoukání skleněných obrazovek, které zdobí fasádu nové scény, prý nebylo jednoduché, protože každá z nich váží 45 kilogramů.

Kromě toho pan Tupý je i spisovatelem. Napsal dvě knihy o rakovině a boji s ní a další dvě knihy. Těm, kdo si je přečetli, dodávají v životě sílu a odvahu překonávat chvíle a události, které se zdají navždy prohrané.

Co rakovina panu Tupému vzala, je jasné: změnila mu život k nepoznání. Ale když se ho ptám, co mu léta boje s tímto onemocněním dala, slyším odpověď: „Víru v sebe samotného. Víru v optimismus. Víru v to, že se uzdravím. Víru, že se nesmím poddat. Víru v lékaře a zdravotní sestry. Víru v pohled do budoucna.“

A když pak přidám další otázku, co by vzkázal těm, kteří jsou zdraví a nepřipouštějí si, že by je takováto nemoc mohla zasáhnout, chvíli přemýšlí a pak dodá: „U mě se vyplatilo přijít včas a zachytit nádor v jeho prvopočátku, byť se mi pak v ústní dutině a hrdle stěhuje z místa na místo. Ale přijít včas znamená mít šanci. A proto by nikdo neměl podceňovat preventivní prohlídky. Tam se zpravidla dá odhalit, zda člověk má rakovinu nebo ne. A když už ji má, tak se jí nepoddat, protože 80 procent vítězství nad ní nebo boje s ní je víra v uzdravení. A také důvěřujte lékařům, nikoli šarlatánům. Je to jediná šance.“

On sám ví, že nikdy nebude mít vyhráno a že rakovina je zákeřná nemoc. Nepodceňuje ji, ale každý den sám sobě dodává sílu. „Když se venku projdu nebo se z okna dívám na město, je to pohlazení na duši. A co víc si člověk může přát.“

Doktor Martin Chovanec z Kliniky otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku 1. LF UK a Fakultní nemocnice Motol v Praze, který o pana Tupého pečuje, o něm říká: „V životě jsem asi neviděl většího bojovníka s rakovinou, než je on. Pro mnohé může být vzorem a inspirací.“