Článek
O možnostech léčby astmatu se prvně zmiňují pozdější čínské písemné záznamy z období kolem roku 1000 před Kristem, které zdůrazňují účinnost rostliny Ma Huang. Tu dnes známe pod botanickým jménem Chvojník obecný (Ephedra vulgaris) a její účinná látka efedrin byla ještě v nedávné době v léčbě astmatu bohatě využívána.
Je ovšem pravda, že ve starověku byly pod pojem astma často zahrnovány téměř všechny stavy provázené dechovými obtížemi, z nichž mnohé dnes již řadíme do jiných diagnostických skupin. Samotný pojem astma (asqma) pochází z řečtiny a znamená dušnost nebo záduchu.
S postupem doby se ovšem názory na astma vyvíjely a poznatky upřesňovaly. Ve 2. století n. l. bylo popsáno astma vyvolané tělesnou zátěží, ve stejné době se o popis nemoci pokouší Galén. Jeho pohled na astma jako nemoc způsobenou sekrecí hlenu z mozku do plic však byl značně nepřesný.
Přesnější definice
Podrobnější popis choroby jako nemoci charakterizované záchvaty dušnosti máme z 12. století, kdy Moises Maimonides vydal svou knihu Pojednání o astmatu. Asi od 16. století se objevují první poznatky o významu některých látek z prostředí pro vývoj a průběh nemoci, teprve v roce 1859 však Henry Hyde Salter přesněji popsal souvislost přecitlivělosti na peří a některé další alergeny s astmatem. Jeho definice astmatu byla již tehdy velmi blízká některým definicím moderním: astma je záchvatovitá dušnost typického charakteru, obvykle periodická, s intervaly zdravého dýchání mezi záchvaty.
V roce 1698 i sir John Floyer definuje již astma jako dušnost a zúžení průdušek. Popsal i vlivy dědičnosti a některé vyvolávající faktory, jako je např. tělesná zátěž a znečištění ovzduší. Postupně se objevují i poznatky o změnách charakteru průduškového hlenu při astmatických záchvatech a do popředí se dostává studium patofyziologických změn, které se při astmatu objevují.
Rozvoj teorií ve dvacátém století
Významný rozvoj teorií o příčinách astmatu a dějích, které při něm probíhají, nastal ve 20. století. V roce 1918 je Walkerem navrženo rozdělení na astma z příčin vnějších (extrinsic asthma), vyvolávané u alergických jedinců především alergeny z vnějšího prostředí, a z příčin vnitřních (intrinsic asthma), u kterého není možno přímou souvislost s vlivy vnějšího prostředí prokázat a které se objevuje i u lidí bez jasné alergie.
V poválečném období se pozornost soustředila na funkční změny dýchacího aparátu a astma bylo na základě podrobnějšího poznání mechanismů funkčních poruch chápáno především jako stav záchvatovité dušnosti a nadměrné průduškové reaktivity.
Z tohoto poznání vychází i jedna z nejznámějších definic nemoci, definice Americké hrudní společnosti (American Thoracic Society) z roku 1975, která byla po dlouhá léta používána i pro vyhledávání nemocných při sledování epidemiologických ukazatelů: astma je nemoc charakterizovaná zvýšenou citlivostí dýchacích cest vůči různým podnětům, která se projevuje zpomalením usilovného výdechu, a jejíž závažnost se mění buď spontánně, nebo po léčbě.
Astma jako chronický stav
Tato definice sice vystihuje funkční podstatu astmatu, nezmiňuje se ovšem o chronickém průběhu nemoci. Z tohoto pohledu byla přesnější definice Světové zdravotnické organizace, publikovaná rovněž v roce 1975, která však v té době zůstávala trochu v pozadí: astma je chronický stav charakterizovaný opakovaným bronchospasmem, který je výsledkem schopnosti dýchacích cest reagovat přechodným zúžením svého průsvitu na podněty takového druhu a intenzity, které u většiny jedinců takové změny nevyvolávají.
Teprve v 80. letech došlo díky technickému pokroku v diagnostických metodách k významnému rozvoji poznání příčin a mechanismů, které jsou podkladem chronických změn průdušek při astmatu. Astma bylo definováno jako nemoc dlouhodobého charakteru, která probíhá i v době, kdy nejsou jasné funkční změny zjistitelné a kdy je pacient bez obtíží.
Studie bronchoskopicky odebraných vzorků z průdušek astmatiků v různých fázích nemoci prokázaly, že hlavním podkladem změn v průduškách je zánět, který probíhá dlouhodobě a jehož výsledkem jsou takové změny ve sliznici dýchacích cest, které čas od času vyústí v zúžení průdušek a tím i v stav dušnosti.
Zdůraznění chronické podstaty
Současně se zánětem průdušek dochází k přestavbě průduškové stěny a nezanedbatelnou roli má i změněná funkce hladkých svalů průdušek. Tato poznání vedla k vytvoření definice, která již uvedené skutečnosti respektuje a která byla naposledy inovována v únoru roku 2002.
Dokument byl vydán pod záštitou Světové zdravotnické organizace: astma je chronické zánětlivé onemocnění dýchacích cest, kde hrají roli mnohé buňky a buněčné částice. Chronický zánět je spojen s průduškovou hyperreaktivitou a vede k opakujícím se epizodám pískotů, dušnosti, tíže na hrudi a kašle, zvláště v noci nebo časně ráno. Tyto epizody jsou obvykle spojeny s variabilní obstrukcí, která je často reverzibilní buď spontánně nebo vlivem léčby.
Přínosem této definice je, že zdůrazňuje právě chronickou podstatu nemoci a do popředí pozornosti staví ne pouhé záchvaty dechových obtíží, ale především zánětlivé změny dýchacích cest, které k těmto obtížím vedou a jsou jejich hlavní příčinou. Přijetí a důsledné respektování této definice pacienty i lékaři by mělo vést i v léčbě astmatu k důrazu na dlouhodobou preventivní a protizánětlivou léčbu.
Materiál převzat z publikace: Překonejte své astma. Viktor Kašák, Petr Pohunek, Ester Seberová. Nakladatelství Maxdorf, 2. vydání.