Řadu z nich navíc ani nenapadne, že by s prožitým traumatem mohla nějak souviset:

  • jejich horší schopnost soustředit se nebo mít z něčeho radost;
  • potíže se spaním;
  • zlostnější a konfliktnější reakce, než u nich bylo obvyklé;
  • nižší schopnost zvládat stres atd.

Jiní mají zase pocit, že psychické problémy po nehodě jsou normální a musí si je odžít.

Stačí zvuk nebo vůně a sevře ji pocit strachu

Yveta ani nepotřebovala slyšet zvuk helikoptéry, houkačku záchranky nebo kvílení pneumatik. Stačilo jí, když zahlédla slunečnice, lípy nebo ucítila jejich vůni. A hned si vybavila místo za městem, kde stály lípy a za nimi kvetly slunečnice. Ze zatáčky se tam na ni vyřítil v protisměru ojetý volkswagen. Snažila se mu uhnout, ale neměla šanci. Po nárazu, po kterém její auto skončilo v příkopu, ji airbag bolestivě udeřil do prsou a do obličeje. Přišpendlil ji do sedačky. Kromě otřesené a pochroumané krční páteře se jí však nic vážného nestalo. Mnohem hůř dopadl mladík, který nehodu zavinil. Do nemocnice ho s těžkým vnitřním zraněním odvezla helikoptéra.

Nehoda však poznamenala Yvetinu psychiku. Stačilo zaslechnout nějaký zvuk nebo vůni spojenou s nehodou a rozbušilo se jí srdce. Zaplavily ji pocity strachu a úzkosti. Na hrudi jako by měla balvan a nemohla se nadechnout. Když jela autem, měla strach před každou zatáčkou. Přistihla se, že křečovitě svírá volant a téměř nedýchá. Navíc špatně spala, v práci se hůř soustřeďovala a podávala slabší výkony.

Měla štěstí v tom, že kamarádka z práce prodělala podobné problémy. Doporučila jí psychologa, který Yvetě pomohl vyřešit potíže s nespavostí, koncentrací na práci a postupně i další psychické problémy. Ty za půl roku zmizely úplně.

Yveta se vrátila k vodnímu pólu, které kdysi hrála, a když jí lékaři dali dohromady páteř, začala tančit latinsko-americké tance. Při sportu a tancování se vybouřila. Při nich mohla dát najevo své pocity. Příčinou jejích problémů nebylo totiž jen trauma po nehodě, ale také to, že byla zvyklá potlačovat své pocity a nedávat je najevo.

Zvrací, třesou se, někteří i utečou

Psychické potíže po nehodách a živelních katastrofách nejsou ničím výjimečným. Lékaři je často diagnostikují jako posttraumatickou stresovou reakci. Ta postihuje zhruba třetinu lidí. Vážnější problémy, kdy se z posttraumatické stresové reakce rozvine posttraumatická stresová porucha (PTSD), ale mívá jen část z nich.

Hlavní problém je, že se spousta postižených za své potíže nebo reakce po vážné nehodě stydí. Není totiž výjimkou, že se začnou klepat, zvracet, někteří v šoku z místa nehody dokonce utečou, běžné jsou iracionální, úzkostné nebo panické reakce, výpadky paměti apod.

Psycholog dr. Martin Kořán, CSc., z pražské Nemocnice na Homolce k tomu říká: "Chovat se normálně v nenormálních situacích je nenormální. Naopak je velmi zvláštní, když se v takové abnormální situaci chová člověk jakoby normálně. Výjimkou bývají pouze profesionálové jako třeba hasiči záchranáři."

Řadě lidí se děj tragické události a nepříjemné pocity vrací a neustále se jim v hlavě přehrávají. V bdělém stavu i ve spánku. Prostě pro ně není snadné se s tím zážitkem vyrovnat. Zvlášť když jim při nehodě zahynou, nebo se vážně zraní jejich blízcí.

Skvělé služby svazu obětí

Mnoha lidem proto může pomoci, když se obrátí na Český svaz obětí dopravních nehod. Přes web: www.csodn@icok.cz, nebo v po-pá, od 17 hod. přes telefon 737 859 819. Poradí jim a podpoří je, nejen pokud jde o zdravotní potíže. Ale třeba i s tím, co mají dělat. Také jim podle potřeby zprostředkují kontakt na psychology nebo právníky. Není totiž výjimkou, že první, kdo člověka postiženého nehodou kontaktuje, jsou advokáti zastupující viníka nehody. A zkoušejí na něj různé finty.

Třeba mu nabídnou kompenzace, které vypadají lákavě, ale často představují mnohem menší částku, než na kterou by měl postižený nárok. Zvlášť pokud utrpěl vážnou fyzickou újmu atd.

Psychology potřebují i záchranáři a vojáci
Že se postižení opravdu nemusí stydět za své duševní potíže, o tom svědčí i praxe profesionálních hasičů-záchranářů. Ti si, podobně jako třeba vojáci, kteří prošli válečným konfliktem, potřebují po zásazích u těžkých nehod nebo požárů povykládat se svými kolegy. Případě musí požádat o pomoc psychology. Proto u Hasičského záchranného sboru ČR existuje psychologická služba. "I záchranáři, kteří často vypadají jako drsní chlapi, co dokáží vydržet všechno, chápou její výhody," říká Marie Sotolářová, hlavní psycholog této služby. "Pomáhá jim, když si o svých pocitech ze zásahů a dramatických nehod mohou otevřeně promluvit s někým vnímavým." Kdo to nezažil, netuší, jaké emoce zažívá profesionál, který přes veškerou snahu nedokázal z hořícího vozu rychle vyprostit malé dítě. Neví, že horší než naříkání zraněných obětí může být naprosté ticho, když těžce zraněný člověk svému zranění při záchranné akci podlehne. Neuvědomí si, jak depresívně může působit na psychiku zvonění mobilů z rakví, kde leží usmrcené oběti. Psychologové této služby navíc usilují o to, aby posttraumatická stresová reakce byla kvalifikována jako pracovní úraz. Posttraumatická stresová porucha (PTSD) by pak mohla být uznána jako nemoc z povolání, což by pomohlo těm profesionálům, které mimořádně dramatické události poznamenaly víc, než by čekali.