Při kýchání může letět vydechnutý vzduch rychlostí až 160 kilometrů za hodinu. Prospěšnost kýchání pro lidské zdraví spočívá v tom, že očistí horní cesty dýchací od všech nečistot.

Kýchání může být i strašákem: ženy trpící močovou inkontinencí se děsí, že jim unikne moč. Lidé se zubní náhradou se bojí, že se jim uvolní zuby. U žen s osteoporózou byly zaznamenány zlomeniny žeber po kýchnutí. Kýcháním se šíří řada nemocí, nejznámější je chřipka.

Kvůli šíření chřipky kýcháním se mohli obyvatelé USA dostat do vězení. V roce 1919 bylo považováno za trestný čin, chřipková epidemie si po první světové válce vyžádala na celém světě 24 miliónů životů.

Kýchání má i svůj vědecký popis: je to ochranný reflex, který vzniká, když cizorodá látka podráždí zakončení větviček trojklanného nervu. Informace se přenese do mozkového kmene, tam se přepojí, načež se člověk nadechne, zafunguje bránice a mezižeberní svaly a prskne. Kýchání je podle Ottova slovníku naučného odrůdou dýchání a vyznačuje se zvláštní prudkostí a náhlostí. Nejvíce se blíží kašli.

Kýchání prý odhalí typ osobnosti

S kýcháním se pojí pozdravné přání, hojně se užívalo za středověkých morů. Kýchání se bralo za potvrzení pravdivosti právě pronášených slov. Při plicních potížích spojených s horečkou však bylo pokládáno za zlé znamení. Naopak při hysterii byl kýchání přikládán význam příznivý a kýchání se z léčebných důvodů vyvolávalo, užívala se k tomu čemeřice. Kýchání mírnily roztoky s obsahem kokainu.

Od kýchání si prý člověk pomůže, když si stiskne bod těsně pod přepážkou nosu.

Kýchání údajně odhalí typ osobnosti. Kdo kýchá v ústraní otočený od ostatních, je prý vřelý, ochotný a pečuje o jiné. Kdo kýchá hlasitě a zřetelně, je dravý, je typický vůdce. Člověk, který si zakrývá tvář kapesníkem či dlaněmi už před kýchnutím, je přesný, dbá na své chování a je přemýšlivý. Kdo kýchá několikrát za sebou a provází kýchání veselými průpovídkami, je společenský a dokáže prý druhé motivovat.