Článek
„Byla jsem normální matka tří dětí, která chodí denně do práce a snaží se všechno stihnout. Byla jsem hodně pracovitý člověk a mám pocit, že mi z toho stromu tím pádem někdo shora chtěl říct, že už je toho dost,“ říká dnes s úsměvem Kateřina, která ještě před úrazem běhala půlmaratony a jejím snem bylo zaběhnout si berlínský maraton.
Na vozíčku už dokáže zdolat kdejakou překážku.
„Hned, jak jsem spadla ze stromu, jsem věděla, že je něco špatně, hrozně mi brněly nohy a přestala jsem je cítit. Není to zas takové drama, myslím, že my ženy jsme přizpůsobivé. Vnitřně jsem to věděla ještě předtím, než mi doktor sdělil, že mi zlomený obratel přerušil míchu. Neměla jsem problém to přijmout jako většina vozíčkářů, kteří si dlouhou dobu mysleli, že to „rozchodí“. Od začátku jsem věděla, že už to nerozchodím a vozík je můj osud,“ vzpomíná Kateřina.
Musela začít sportovat
Po pěti měsících rehabilitací se už toužila vrátit domů, do zaměstnání, mezi lidi. Začala také vyhledávat sport, který by mohla dělat i s ochrnutou dolní částí těla, a zamilovala si handbiking.
Handbike se skládá ze dvou anglických slov „hand” (ruka) a „bike” (kolo), ve volném překladu tedy ruční kolo. Místo šlapání do pedálů nohama ho jezdec pohání ručně.
Kateřina Antošová musí zabrat, aby se vyrovnala světovým sportovcům.
Kateřina Antošová se v jízdě na handbiku dostala mezi světovou špičku.
„Když jsem začínala na vozíku, tak jsem jezdila pomaleji, než lidi chodili, předtím jsem naopak chodila rychleji než ostatní. Na handbiku jsem vyjela na cyklostezce a najednou jsem se pohybovala stejně rychle jako ostatní cyklisti. To mě začalo hodně bavit,“ vysvětluje.
Až na vrchol
Postupem času se propracovala přes tuzemské závody až na mezinárodní scénu. Závodění v handbikingu je ale náročné nejen fyzicky, ale také časově a finančně.
„Dnes už najedu deset tisíc kilometrů za rok, kromě toho chodím do posilovny a na plavání. A přesto musím ještě přidat, abych světové špičce stačila, protože se neustále zlepšuje.“
Z medailí má obrovskou radost.
Přesto se jí letos podařilo vyhrát světový pohár. „Jsem vítězkou světového poháru a toho si hodně cením. Letos byly tři závody světového poháru, v jednom jsem vyhrála, ve druhém jsem byla druhá a ve třetím třetí,“ směje se.
Vděčná za svůj pád
Kvůli svému handicapu nesmutní. Nejdůležitější je podle ní, jestli funguje hlava, na ostatním se dá pracovat.
„Nemyslím si, že úraz je důvod vzdát se a přestat mít svoje sny. Naopak si myslím, že je to důvod si sny konečně splnit. Dělat můžete cokoliv co zdravý člověk. Nemyslím si, že je to taková tragédie. Ve chvíli, když jsem spadla, jsem byla ráda, že na žebříku nestál můj syn, který tam měl původně stát. I když to zní blbě, byla jsem osudu vděčná, že jsem to byla já, a ne děti,“ dodává.
