Druhý mozek? Máme ho ve střevech

ENS je ve stěně trávicí trubice po celé její délce. Obsahuje víc než 100 miliónů nervových buněk, tedy asi tolik, kolik jich je v míše. Ve střevech vytváří dvě vzájemně propojené vrstvy, respektive pleteně a další struktury.

K čemu je potřeba tak mohutný nervový systém? K tomu, abychom z potravin získali živiny. To je proces složitější, než si většina z nás umí představit. Ostatně fakt, že o něm dodnes nevíme zdaleka všechno, vypovídá o mnohém.

Zdá se také, že trávicí systém určitým způsobem zaznamenává a zpracovává i naše emoce, případně je vyvolává nebo se na nich podílí. Na to, že najednou dostaneme neodolatelnou chuť například na sladké, může mít vliv i složení naší střevní mikroflóry, protože potřebuje sacharidy jako potravu. Jakým způsobem probíhá tato komunikace, o tom vědci vedou debaty. Faktem je, že zhruba 90 % informací jde z břicha do hlavy a přibližně 10 % obráceným směrem.

Abychom pochopili, jak složitý proces je trávení potravy, pojďme si stručně popsat alespoň část tohoto procesu. Žaludek, do kterého se vejde potrava o objemu dva až tři litry, neslouží jen jejímu rozmělnění a smíchání s trávicími enzymy. Kyselina chlorovodíková, která v něm také vzniká, potravu zároveň dezinfikuje, respektive snižuje množství bakterií asi miliardkrát.

Jeho stěny jsou pokryté sliznicí. Chrání ho před agresívními účinky této kyseliny a žaludečních šťáv. Tedy před tím, aby nezačal trávit sám sebe.

Dobu, po kterou v něm setrvá jídlo, neurčuje pouze to, jak dobře jsme ho rozkousali, ale také jeho typ. Sacharidy putují do tenkého střeva rychleji, bílkoviny, a hlavně tuky, naopak pomaleji.

Na konci žaludku máme spoustu receptorů, které informují ENS, jak je strava kalorická, a to určuje stahy střev, tedy to, jak rychle bude postupovat trávicím traktem. Také je tam svěrač (vrátník), který vypouští rozmělněnou potravu do tenkého střeva přibližně každou minutu. Tyto dávky obsahují zhruba čtyři kilokalorie energie. Vrátník zároveň zajišťuje, aby se do dvanáctníku nedostaly příliš velké kousky potravy.

Ze žaludku se tedy jídlo posouvá do dvanáctníku, kam slinivka břišní vylučuje jeden až dva litry zásaditého sekretu. To je další filtr proti nežádoucím bakteriím, virům a plísním. Díky enzymům ze slinivky, žlučovým kyselinám z jater a dalším trávicím šťávám se sacharidy, tuky a bílkoviny začínají pomalu štěpit.

Z dvanáctníku se potrava dostane do tenkého střeva. Z něj vybíhají výběžky, tedy klky. A každá buňka tenkého střeva má na svém povrchu mikroklky. Díky nim má plochu kolem 400 m2, tedy téměř tolik jako jeden a půl tenisového kurtu.

Střevní stěna je pokrytá specializovanými buňkami, které fungují jako chuťové receptory. Zjišťují, jaké chemické látky obsahuje trávenina. ENS monitoruje také její kyselost a další chemické vlastnosti. Podle toho upravuje trávicí enzymy, výměšky a trávicí šťávy. Snaží se z potravy dostat maximum živin a dalších prospěšných látek.

Trávicí trakt potřebuje pokaždé jiný koktejl enzymů, koenzymů i dalších látek a pokaždé v jiném množství. Kdyby ho měla sestavovat specializovaná biochemická laboratoř, byť jen pro jednoho konkrétního člověka, který snědl konkrétní jídlo, byla by úplně zahlcená údaji. Řadu látek pak také potřebuje neutralizovat.

Sladit milióny chemických reakcí, které se odehrávají v našich střevech, umožňuje právě ENS. Je napojená i na slinivku, žlučník, játra a další orgány, které jí v tom pomáhají. Skrze síť drobných cév přenáší živiny do těla tam, kde jich je zapotřebí.

Imunitní systém ve střevních stěnách pak hlídá, aby se skrze tyto stěny nedostaly látky a mikroorganismy, které se nikam dál dostat nemají. To by ale nezvládl bez imunitních buněk a není náhodou, že přes 70 procent jich sídlí právě ve střevech.

Imunitní buňky monitorují počet a typ bakterií v rozmělněné potravě. Dokážou rozpoznávat ty škodlivé od těch prospěšných nebo neškodných. Pokud zjistí problém, okamžitě ho hlásí ENS. Ta ho vyhodnotí, a pokud je to potřeba, vyhlásí poplach. Tráveninu pak vyzvracíme, a pokud to není možné, tak břišní mozek vyvolá křeče a nás postihne explozívní průjem.

To, co si popisujeme, je jen stručná a zjednodušující zkratka všech procesů, které jsou ve skutečnosti mnohem složitější. Při trávení a dalších souvisejících procesech podává ENS výkon, který dalekosáhle překračuje možnosti i velmi výkonného výpočetního střediska. A dělá to tak, že o tom ani nevíme.

Z uvedených faktů je zjevné, proč trávicímu traktu i ENS hodně pomůžeme, když potravu důkladně rozkoušeme a nebudeme ji zbytečně hltat. Dáme jim totiž čas reagovat optimálně. Skladba jídelníčku navíc neovlivní jen to, jak rychle projde potrava tělem, ale i to, jak se po ní budeme cítit.

Představte si jedničku a za ní ne šest nul jako u miliónu, ale čtrnáct nul. Tak ohromující množství bakterií a dalších mikroorganismů máme v trávicím traktu. Je jich dokonce víc než buněk v těle. Žijí spolu v jakémsi ozbrojeném příměří. Jeho smyslem je vytvořit rovnováhu, která nám nebude škodit, ale naopak prospívat.

Bakterie vytvářejí komplikovaná společenství a neustále reagují na měnící se podmínky. Na naši stravu, pohyb i emoce (například špatně kompenzovaný stres zhoršuje jejich složení a snižuje imunitu konkrétního člověka). Vliv na ně mají také antibiotika, pravidelně užívané léky, alkohol, kouření a další věci.

Zjednodušeně řečeno, ovlivňuje je celá historie našeho života, včetně toho, jakým způsobem jsme se narodili a byli kojeni. Jejich složení je do té míry osobité, že bychom podle něho mohli určitého člověka identifikovat se stejnou přesností jako podle otisků prstů.

Podle vědců z amerického San Diega spolu bakterie komunikují pomocí elektrochemických signálů stejně jako nervové buňky. Posílají si zprávy třeba prostřednictvím nabitých iontů draslíku. Vysílají je jak k sousedům, tak i do vzdálenějších, a třeba i oddělených kolonií.

Bakterie uprostřed kolonie signalizují například těm na okraji, že jim dochází potrava a je nutné zastavit množení, aby doplnily síly. Bakterie na okraji jim začnou okamžitě posílat živiny. Když se všechny nasytí, může celá kolonie pokračovat v růstu.

Signály bakterií jsou ale jenom jednou ze součástí „střevní“ komunikace. K těm dalším patří vzruchy probíhající ENS, ale také sympatikem, parasympatikem nebo centrální nervovou soustavou, s kterými je ENS propojená.

Součástí této komunikace jsou rovněž „vzkazy“ zprostředkované do mozku hormony, respektive přenašeči nervových vzruchů, jako je třeba serotonin (hormon štěstí, který ovlivňuje například emoce, spánek a chuť k jídlu) nebo dopamin (hormon radosti, euforie či motivace, který pomáhá kontrolovat například mozková centra slasti i odměny) a další neurotransmitery.

Podle doktora Michaela Gehrsona, šéfa oddělení anatomie a buněčné biologie na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, vzniká 90 procent serotoninu ve střevech a je zde také ukládáno.

Gehrson je průkopníkem oboru nazvaného neurogastroenterologie. Podle něj má nervový systém našeho trávicího ústrojí vlastní neurologickou aktivitu, do značné míry nezávislou na mozku, jako by šlo o projev samostatného nervového centra, které zvládá docela náročné úkoly. Odtud pochází jeho přezdívka: druhý mozek.

O tom, jak přesně vypadá komunikace mezi ENS a mozkem, toho víme ještě dost málo. Je jisté, že naše emoce ovlivňují například naše chutě, tedy i složení jídelníčku a následně složení mikrobiomu v našich střevech.

Někteří vědci se domnívají, že to může fungovat i naopak. Určitý mikrobiom vyvolává chutě na některé potraviny a tím pádem i určité emoce. Ostatně není náhodou, že lidé, kteří mají dostatek pohybu a optimální jídelníček, mívají ve výborné kondici také mikrobiom, který jim pomáhá udržovat ideální váhu, ale nejen váhu. Bývají většinou dobře naladění a málo marodí.

Výstižně to vyjadřuje lidová moudrost, která říká: Když jsi nemocný, změň styl svého života. Pokud to nepomohlo, změň svou stravu. A jestli nepomohlo ani to, teprve tehdy jdi k lékaři.

Seznam chorob, na jejichž vzniku se podílí nevhodný jídelníček, špatný mikrobiom a negativní reakce ENS ovlivněná třeba stresy, je pestrý a určitě ne krátký. Jmenujme alespoň některé:

„ENS pociťuje a zpracovává emoce i problémy vytvářené jejím velkým bratrem,“ říká Irina Matveiková, expertka na rodinné lékařství, endokrinologii a poruchy příjmu potravy, která působí ve Španělsku.

„Zaznamenává i jakousi emocionální ozvěnu významných událostí v našich vnitřnostech. Je místem, kde silně pociťujeme strach, úzkost nebo fobie.“

Fakt, že existuje určitá souvislost mezi emocemi a naším trávicím systémem, potvrzují jak reakce ENS, tak třeba diagnózy typu dráždivého tračníku, kdy lékaři nenalézají na tkáních žádné viditelné změny, a přesto má postižený člověk zjevné potíže: křeče, průjmy, nadýmání, bolesti břicha atd.

Ale nemusí jít jen o choroby. Určitě jste to také zažili. Když jste měli z něčeho strach, sevřel se vám žaludek. Také není náhoda, že se říká: „Na tohle já nemám žaludek.“ Nebo: „Chvilku mi potrvá, než tuhle špatnou zprávu strávím.“ Je ovšem pravda, že naše emoce se odrážejí i v jiných orgánech. Napětí svalů, které se nám zvýší při stresech, je toho jenom malou ukázkou.