„Jsem samozřejmě ráda, že v zásadě všechny veřejné vnitřní prostory budou konečně nekuřácké, i když mne mrzí i těch pár výjimek. Naši pacienti na to už dlouho čekali – sáhnout po cigaretě v zakouřené hospodě je velmi snadné.“

Co bude znamenat pro kuřáka a co pro nekuřáka?

Kuřák zajisté může kouřit dál, ale ne tam, kde dýchají jeho kouř jiní, tedy musí s cigaretou z hospody ven. Proto většina z nich kouření omezí a někteří, kteří už o tom dlouho uvažují, konečně i přestanou. Kuřáci budou méně kouřit i doma: všimli si, že je příjemné být v prostředí bez zápachu. A pro naprostou většinu populace, která nekouří, to znamená větší svobodu, lidé začnou chodit do podniků, kam nechodili dřív, protože se tam kouřilo.

Přesto ve vašem hlase cítím, že k úplné spokojenosti něco chybí… Zařadilo se Česko tak mezi vyspělé státy, které protikuřácký zákon mají?

Především nemám ráda výraz „protikuřácký“. Zákon není proti kuřákům a ani se tak nejmenuje, i většina kuřáků nekuřácké veřejné prostory v zemích s takovým zákonem podporuje.

A co vás mrzí?

Mrzí mne, že téma pasivního kouření je spojeno v zákoně na ochranu před škodlivými účinky návykových látek s mnoha jinými tématy, která jsou zcela odlišná a s kouřením nesouvisejí. Navíc je téma tabáku v naší legislativě nepřehledně rozeseto v desítkách zákonů a vyhlášek. Nemoci způsobené užíváním tabáku jsou u nás příčinou pětiny všech úmrtí. Zasloužili bychom si tedy jeden komplexní zákon na kontrolu tabáku, který by shrnoval všechny souvislosti.

Mohl by být založen na Rámcové úmluvě o kontrole tabáku?

Jistě. Je to jediný právně závazný dokument Světové zdravotnické organizace – má tedy platnost zákona. Také ČR jej v roce 2012 jako jedna ze 180 zemí ratifikovala. To znamená, že prošel Sněmovnou, Senátem a podepsal jej prezident jako všechny zákony. Obecně zahrnuje tři oblasti: snížení dostupnosti tabákových výrobků, tedy zdanění, způsob prodeje, kontrolu pašování, vzhled krabiček a další, dále ochranu před tabákovým kouřem, například nekuřácké prostředí, a nabídku dostupné léčby v rámci zdravotních systémů.

V České republice se zhruba milión lidí ročně pokouší přestat kouřit, ale jen čtyři procenta z nich vydrží.

Máte pravdu. V České republice se ročně pokouší přestat kouřit zhruba milión lidí, ale naprostá většina z nich bez jakékoliv pomoci. Proto je úspěšnost jen zhruba čtyři procenta. To znamená, že čtyři kuřáci ze sta po roce nekouří.

A jak je to, když mají odbornou pomoc, třeba ve vašem centru?

Pak je úspěšnost desetinásobná.

Kolik je v Česku center pro odvykání kouření?

Třicet šest. Proto pokud se kuřákům nepodaří přestat kouřit jen tak, bez pomoci, neznamená to, že jsou neschopní, ale měli by vyhledat odbornou pomoc. Kontakty najdou na stránkách Společnosti pro léčbu závislosti na tabáku www.slzt.cz, kde je kromě 36 center pro závislé na tabáku také uvedeno zhruba 150 lékáren, které poskytují poradenství, a 200 vyškolených ambulantních lékařů.

Říkala jste, že léčba ve vašem centru je mnohem úspěšnější, než když se kuřák snaží cigarety zbavit sám. Můžete to doložit?

Za dvanáct let existence našeho centra jsme léčili skoro šest tisíc pacientů a celková úspěšnost je 40 procent. U těch, kteří užívají doporučené léky půl roku, je to dokonce 60–70 procent. Výsledky naší intenzivní léčby tedy jasně ukazují, že čím delší je intervence i užívání léků, tím větší šanci na úspěch kuřáci mají.

Navíc je péče v těchto centrech hrazena ze zdravotního pojištění a na léky jejich pacientům nyní přispívají Všeobecná zdravotní pojišťovna částkou 2500 korun za rok a Oborová zdravotní pojišťovna částkou 4000 korun za rok.

Doc. MUDr. Eva Králíková, CSc. z Centra léčby závislosti na tabáku je sama odnaučenou kuřačkou a příkladem, že to jde.

Doc. MUDr. Eva Králíková, CSc. z Centra léčby závislosti na tabáku je sama odnaučenou kuřačkou a příkladem, že to jde.

FOTO: Petr Horník, Právo

A jaká je nákladová efektivita této léčby?

Rok zachráněného života léčbou závislosti na tabáku dokázalo naše pracoviště za 1333 korun, což je zlomek ceny, kterou zdravotní pojišťovny běžně za léčbu hradí.

Je nějaká bariéra pro kuřáky, aby přestali kouřit?

Obecně platí, že většina kuřáků by raději nekouřila, to se týká i českých kuřáků. Konkrétně asi sedm z deseti: ti by si cigarety už nekoupili, kdyby ovšem mohli. To samozřejmě snižuje jejich sebevědomí. Když se jim nepodaří přestat kouřit napoprvé, mají pocit, že jsou neschopní, přitom úspěšný bývá v průměru pátý pokus. A podle průzkumů víme, že kuřáci zkusí přestat kouřit 30 až 120krát za život. Bohužel, většině se to nepovede.

Onen pocit neschopnosti je asi dost důležitý.

Ano, to bychom rádi odstranili. Ráda bych jim vzkázala, že jsou závislí na tabáku, nikoliv neschopní. My jsme to i potvrdili genetickou analýzou zhruba 800 našich pacientů, jejichž vzorky související s vazebními místy nikotinu porovnali genetici se vzorkem z populace. Ukázalo se, že naši silně závislí pacienti asi mají pro problém přestat kouřit geneticky daný důvod: v těchto genech se od populace opravdu liší.

Co to jinými slovy znamená?

Jinými slovy to znamená, že někdo má větší šanci, že rychle spadne do závislosti na tabáku než jiný, že někdo přestane kouřit snáze než druhý. Neznamená to tedy, že by byl méně schopný, ale má prostě jinou genetickou výbavu. Musím říci, že toto naši pacienti i rádi slyší, protože si uvědomují, že jejich problém přestat kouřit není jejich neschopnost.

Asi proto je pak důležitá intenzivní léčba?

Rozhodně. A včetně léků, které významně pomůžou. Nejde jen o náhražky nikotinu, jde skutečně o léky, protože závislost na nikotinu je nemoc a má vlastní diagnózu F17.

A přestávají více kouřit muži, nebo ženy?

Zhruba půl na půl, ale obecně přestávají spíše muži, starší ročníky, a začínají kouřit ženy, spíše dívky.

A kdo déle vydrží nekouřit?

To je zhruba stejné mezi muži i ženami. Rozdíly jsme nenašli. Říká se, že ženy to mají těžší, ale mezi našimi pacienty to tak nevyšlo.

Byla diskuse kolem protikuřáckého zákona, nějak pokroucená? Jak jste ji vnímala?

Určitě pokroucená byla. Jestliže přijdete do restaurace, zeptejte se provozovatele, co všechno musí splnit, aby mohl mít restauraci otevřenou. Například určitý počet záchodů, tekoucí vodu atd. Stále k němu chodí kontroly. My jako návštěvníci restaurací předpokládáme, že tam bude zdravotně nezávadné jídlo, zdravotně nezávadné pití, ale měl by tam být také zdravotně nezávadný vzduch. To je přece samozřejmost. Právo dýchat čistý vzduch je jistě nadřazeno právu kouřit. Ano, ať si kuřák kouří, ale tam, kde bude sám a kde tabákový kouř nebudou dýchat ostatní.