Tenkrát dostal angažmá v extraligovém klubu házené HBC Jičín. Vyšetřit se nechal z vlastní iniciativy, aby se mohl každý rok pravidelně zdravotně sledovat. V momentě, kdy mu lékař sdělil diagnózu, si vůbec neuvědomoval rozsah svého onemocnění. Byl naprosto přesvědčen, že se s nemocí tělo velmi rychle vypořádá a on bude hrát dál házenou. Tak to podal i svým nejbližším, tudíž nikdo z nich netušil, že se jedná o něco závažného a nevyléčitelného.

Lékaři mu nasadili imunosupresivní léky, které měly zastavit postup nemoci. Denně k tomu jezdil do Jičína na tréninky, ale jeho výkonnost byla každým dnem horší. Následovalo nevyhnutelné. Lékař mu sdělil, že musí s házenou skončit, jelikož léčba se v žádném případě neslučuje s výkonnostním sportem.

„Dodnes si živě pamatuji chvíli, kdy jsem konec oznámil trenérovi. Od tohoto okamžiku jsem začal naplno vnímat závažnost nemoci. Přišlo trápení, hledání jakékoli pomoci, nic však nezabíralo a místo zastavení postupu nemoci přišla nečekaně po deseti měsících dialýza,” vypráví Roman Dunda.

Dialýza a s tím spjaté omezení

Jelikož byl pan Roman vždy velice aktivní člověk, neuměl si představit, že by musel docházet 3 až 4krát za týden do nemocnice na dialýzu. V té době mu bylo 23 let, měl tříměsíčního syna, a tak hledal variantu, která by byla pro něj i jeho okolí nejpřijatelnější.

Jako jeden z prvních pacientů vsadil na peritoneální dialýzu, při níž si pacient sám mění pomocí katetru všitého do břišní dutiny tekutinu, která mu čistí krev a zároveň reguluje příjem tekutin. Tento půlhodinový proces absolvoval 5krát za den. Nějakou dobu trvalo, než se s dialýzou fyzicky i psychicky srovnal. Zpočátku měl totiž problémy s tlakem. Po jejich překonání se snažil znovu zapojit do všech aktivit, včetně sportu. Po dvou letech tak začal hrát opět házenou.

„Dnes tomu nemohu sám uvěřit, když si vzpomenu, že jsem si v autě po utkání měnil roztoky v břiše. Sportování bylo na dialýze nesmírně těžké, ale snažil jsem se pravidelně trénovat,” svěřuje se pan Roman.

Dovolená se synem Romanem v Dubaji.

Dovolená se synem Romanem v Dubaji

FOTO: archív Romana Dundy

Po transplantaci pochopil, že dialýza byla jen „poloviční život“

Na novou ledvinu čekal pět let a týden. V tom bohužel úplně štěstí neměl, protože průměrná doba čekání byla tenkrát okolo dvou let.

Což vysvětluje i prof. MUDr. Miloš Adamec, CSc., ředitel Koordinačního střediska transplantací: „Čekací doba na transplantace je různá podle toho, zda je k dispozici vhodný dárce. Pacienti, kteří potřebují transplantaci orgánů, jsou zapsáni na čekací listiny. V případě, že je k dispozici orgán vhodný pro transplantaci, dochází k výběru nejvhodnějšího příjemce ze seznamu čekatelů podle stanovených pravidel. Kritériem není jen doba čekání, ale také medicínská hlediska, jako například naléhavost transplantace, krevní skupina. U ledvin navíc imunologické parametry, nebo také váhový poměr mezi dárcem a příjemcem u ostatních orgánů.“

Když mu ve tři hodiny ráno 6. 8. 2003 zazvonil telefon, posadili se se ženou na postel. Volal mu kamarád Pavel Navrátil, skvělý chirurg a člověk. V telefonu se ozvalo poklidné: „Jak se máš, cítíš se dobře? Máme pro tebe ledvinu.”

Operace proběhla dobře, a přestože se nakonec nějaké ty potíže objevily, vše se po čase usadilo a začalo fungovat. Půl roku po transplantaci se mu znovu navrátila nejen životní energie, ale také fyzická a duševní síla.

Byl to zcela rozdílný život, než který prožíval při dialýze. Tenkrát si uvědomil, jak se mýlil, když váhal, jestli transplantaci podstoupit.

K soutěžnímu sportu se vrátil – reprezentuje transplantované

Kvůli nemoci sice přišel o možnost hrát extraligu, ale házenou hrál 12 sezón dál, jen v nižší soutěži. Jelikož chtěl dál závodit, připojil se k organizaci, která zajišťuje sport transplantovaných v ČR.

Posléze vytvořili novou společnost, která se věnuje pouze mezinárodním soutěžím, kde se nyní pan Roman stará nejen o reprezentaci, ale i o organizaci a komunikaci s evropskou a světovou federací.

„V srpnu 2015 jsme se s týmem transplantovaných účastnili XX. Světových her v Argentině. Byly to mé již sedmé světové hry a vybojoval jsem na nich bronz za badminton single v kategorii 40-49 let pro Českou republiku. Celkově se nám podařilo přivézt 15 medailí – 7 zlatých, 4 stříbrné a 4 bronzové, což nás zařadilo na 14. místo ze 44 zemí. Za tento výkon jsem velice rád a chtěl bych moc poděkovat celému týmu,” svěřuje se pan Roman.

Bronzová medaile - badminton single - Světové hry transplantovaných v Argentině 8/2015.

Bronzová medaile - badminton single - Světové hry transplantovaných v Argentině 8/2015

FOTO: archív Romana Dundy

Nyní doufá, že jim tento úspěch pomůže při shánění finančních prostředků pro účast na dalších mezinárodních soutěžích. V házené se bohužel na hrách pro transplantované nesoutěží, jelikož jsou veškeré kontaktní sporty vyloučeny, ale pan Roman se našel i v dalších sportech.

Nyní reprezentuje v badmintonu, krátkých bězích či štafetě, v zimě pak ve sjezdových a běžeckých disciplínách.

Ledviny patří mezi nejčastěji transplantovaný orgán u nás i ve světě

Celosvětově, ale i v České republice, jsou nejčastějším transplantovaným orgánem právě ledviny. V roce 2014 bylo u nás provedeno celkem 846 orgánových transplantací, z toho se v 507 případech jednalo o ledviny.

Úspěšná transplantace ledvin zásadním způsobem zlepšuje kvalitu života pacientů, kteří se potýkají s jejich selháním. V současné době čeká 683 pacientů na čekací listině pro transplantaci ledviny. Jedním z nich byl i bývalý házenkář Roman Dunda.