Problémem nejsou lékaři, ale pacienti. Infarkt pozná 90 procent Čechů, avšak mrtvici stěží 30 procent. Pokud polovina lidí přijede po mrtvici do nemocnice pozdě, zaplatí za to smrtí nebo trvalým postižením.

Po srdečním onemocnění a rakovině je cévní mozková příhoda (CMP), tedy mrtvice, třetí nejčastější zabiják. Na celém světě jí podlehne ročně 5,5 miliónu lidí. V Česku je za rok hospitalizováno s CMP 52,5 tisíce pacientů.

„Tak to uvádějí nejnovější statistiky z roku 2013. Z celkového počtu pacientů podlehlo mrtvici 10 316. Tedy 28 lidí denně. To je podobné, jako kdyby se každý den staly nějaké rozsáhlé katastrofy. Mrtvici podle dotazníků nepozná více než 70 procent lidí. Přitom to nejdůležitější při záchraně takového pacienta je čas. Jenomže k tomu je třeba rozpoznat příznaky,“ vysvětluje primář neurologie FN Motol Aleš Tomek.

Proto se společně s dalšími kolegy rozhodli odstartovat kampaň s názvem Čas je mozek.

Velká šance na uzdravení

Doba, která uplyne od okamžiku, kdy se céva ucpe, je rozhodující pro to, zda bude pacient nejen žít, ale také jak. Pokud tedy nejde o krvácivou příhodu, jejíž léčba je mnohem náročnější a prognóza výrazně horší. Takové naštěstí tvoří jen asi 12 procent CMP.

„Dostane-li se k nám člověk do hodiny, je osmdesáti- až devadesátiprocentní šance na jeho úplné vyléčení. Podle dlouhodobějších měření je to tak, že do 1,5 hodiny se polovina pacientů zcela vyléčí. Po 4,5 hodinách je to s bídou 15 procent,“ uvedl Tomek.

„Z těch, kdo mrtvici přežijí, je jedna třetina lidí těžce postižena a odkázána doživotně na institucionální péči, třetina je lehce postižena a třetina úplně bez následků. Padesát procent pacientů dorazí do nemocnice pozdě, po limitu čtyř a půl hodiny,“ zdůraznil Tomek s tím, že každou minutu postižený pacient přijde o téměř dva milióny neuronů.

Ztrácí vědomosti i vzpomínky. Podle Tomka by se měly začít učit příznaky mrtvice už na základní škole.

Anglicky nazvaný test FAST je velmi jednoduchý – tvář, ruka a řeč. Na problémech s nimi se projeví i to, jaká část mozku je postižena. Volat 155 by měl každý, kdo zjistí: když se usměje, spadne mu koutek nebo se mu celá část obličeje hýbe méně.

Předpaží-li ruce, jedna ruka po zhruba pěti sekundách poklesne nebo s ní nelze hýbat vůbec. A nakonec, je-li napadeno centrum řeči, nemůže postižený mluvit vůbec nebo povídá nesmysly.

„Pokud nejsou příznaky mrtvice zcela paralyzující, často je pacient vůbec nepozná, podcení je, či se z nich snaží takzvaně vyspat. Ráno se ale probouzí s rozsáhlým mozkovým poškozením, se kterým už lékaři mnoho nezmůžou,“ varuje Miloslav Roček, předseda České společnosti intervenční radiologie.

Novinka v léčbě

Roček také přiblížil nový způsob zákroku, který je bezpečnější a účinnější než starší trombolýza: „Nejnovější metoda – mechanická trombektomie – dává lékařům k dispozici pár hodin navíc. Lze léčit i do šesti hodin. Při ní odstraňujeme pomocí malého aparátu sraženinu z tepny a tím obnovíme zásobení mozku krví. Zákrok je miniinvazivní a probíhá při lokální anestezii. Pacientův organismus je méně zatěžován a už během zákroku pocítí odeznívání příznaků.“

Za pár dní je pacient fit. Stejně jako Pavel Stochla, který se stal tváří kampaně Čas je mozek. „Při takovém otoku, se kterým přivezli pana Stochlu, počítáme s padesátiprocentní úmrtností. Z přeživších jsou tři čtvrtiny trvale ležící pacienti. Avšak pan Stochla, který podstoupil mechanickou trombektomii, se mohl už třetí den po zákroku volně pohybovat,“ popsal případ 62letého muže z Berouna primář Tomek.

Celoživotní sportovec, který opustil motolskou nemocnici 29. srpna, si vedle lékaře s lehkým dojetím, ale úsměvem na tváři vybavuje, co se v osudný den stalo. „Druhý den ráno po výšlapu s dětmi se mi udělalo nevolno a v kuchyni jsem omdlel. Když dorazila záchranka, už jsem nehýbal ani rukou, ani nohou, a pak už si toho moc nepamatuji. Dnes, měsíc po operaci, už chodím na procházky a vracím se k normálnímu způsobu života,“ pochlubil se Pavel Stochla.