Když se obavy a přirozená rodičovská úzkost promění v paranoiu, může to být pro mnohé doslova peklo. Nejen pro samotného pacienta, ale i jednotlivce blízké v jeho okolí.

Své o tom ví i Britka Fran Bensonová a její dvanáctiletý syn Sam. Franiny reakce na jakoukoli běžnou situaci v životě jejího syna jsou natolik přehnané, že ovlivňují vše ostatní, napsal server Dailymail.

Jeden příklad za všechny. „Minulý rok přinesl Sam ze školy informační leták, že mají možnost studovat francouzštinu nebo španělštinu. A v rámci toho se nabízel i výměnný pobyt v dané zemi. Moje reakce byla extrémní. Formulář jsem mu sice podepsala, ale měla jsem za to, že jsem podepsala jeho rozsudek smrti. Byla jsem přesvědčena o nejhorším, co se mohlo během té cesty stát,” svěřila se se svými problémy matka.

Jak se přibližoval termín odletu, začaly ženiny obavy stoupat, a několik dní před odletem ji přepadaly nejhorší noční můry. Volala manželovi s tím, že letadlo, ve kterém syn poletí, jistě spadne a on zemře. Že musí zavolat do školy a syna z výletu odvolat. Manžel se ji snažil dlouhou dobu utěšit. Až po následném ujištění ze strany školy, že na syna dají opravdu pozor a že se budou hlásit, se Fran trochu uklidnila a chlapec na výlet odjel.

Z malého problému ohrožení života 

Podobných situací by se ale dalo v jejich životě vysledovat mnohem víc. Jednou o Vánocích bylo v médiích, že policisté v celé zemi prověřují několik podezřelých kvůli možnému terorismu.

Fran tato informace utkvěla v mysli natolik, že najednou viděla hrozbu všude. Za každým rohem mohl stát potencionální terorista, nebo po cestě do školy, ze školy, na kroužku jejího syna.

Její strach se začal natolik stupňovat, že nemohla ve dne ani pracovat, v noci nespala. Došlo to tak daleko, že musela navštívit lékaře. Ten u ní diagnostikoval úzkostnou poruchu - neurotické onemocnění, které jen v Británii postihuje zhruba 15 % populace.

„Úzkostné poruchy jsou mnohem častější, než si lidé myslí, především pokud jde o děti,” potvrdila psycholožka Elaine Iljon Foremanová. „Každý rodič má strach o své dítě, u lidí s úzkostnou poruchou je ale pociťovaný strach v mnohonásobném nepoměru vůči reálným rizikům,” dodala.

Nejčastější obava - smrt milovaného

Jedním z nejrozšířenějších příznaků poruchy bývá tzv. katastrofismus. Tedy stav, kdy lidé předpokládají nejhorší možný scénář - často smrt milované osoby.

To má vliv i na zdraví člověka. Často jsou s tím spojeny fyzické projevy, jako je zvýšená srdeční frekvence, napětí svalů, bolesti hlavy, nevolnost.

„Tento typ myšlení a s tím spojené neracionální chování se může velmi rychle stát zvykem, který začne ničit danému člověku život,” varuje psycholožka. „Pokud se předpokládaná katastrofa nestane, ani pak se situace moc nezlepší a neuklidní. Tito lidé totiž bývají ve své utkvělé představě přesvědčeni, že se stane určitě při další možné příležitosti. Živí tak obavami sami sebe, generují v sobě stále více strachu a paniky,” uzavírá.

Do stejného stavu se dostala i Fran. Některé situace dokázala s pomocí rodiny překonat, na některé výlety ale syn opravdu nejel, protože jeho matka měla panický strach.

Stačí jedna katastrofa

Léčba, kterou lékař doporučil, jí pomáhala nezvladatelné úzkosti alespoň trochu usměrňovat, jenže stačila nějaká katastrofa ve světě, a její myšlenky se opět dostaly do stavu, že její milovaní určitě zemřou. Například, když došlo ke střelbě na redakci časopisu Charlie Hebdo nebo při zřícení letadla v Alpách. To byly okamžiky, které ji jen utvrdily v názoru, že svět je nebezpečné místo, a že celé její rodině hrozí reálné nebezpečí smrti.

I když šlo o situace, které zasáhly život mnohých lidí, Fran se s nimi neumí vyrovnávat jako mnozí další. V každé podobné situaci její sebekontrola padá na dno a ona vidí jen to zlé, co se jejím dětem jistě stane. V takové chvíli je jedinou pomocí pochopení rodiny a léčba, která její úzkostné stavy zmírňuje na snesitelnější úroveň.