Jaké byly vaše začátky?

Doktorem jsem chtěl být v podstatě odjakživa, protože jsem žil v prostředí, kde se mi ani jiná alternativa nenabízela. Tatínek byl oční lékař a maminka ústavní lékárnice. Na gymnáziu mne ovšem potkala přechodná doba, kdy jsem si říkal, že by nebylo špatné být filmovým režisérem.

Začal jste pro to podnikat nějaké kroky?

Ano, prolistoval jsem pár filmových časopisů a pohled na sympatické herečky mne utvrdil, že jdu správným směrem. Pak jsem ale v rámci dalšího vzdělávání zašel do Ponrepa na němý Křižník Potěmkin, nazývaný tehdy nejlepším filmem všech dob. Hereček tam moc nebylo a ti černobílí námořníci tam řešili červivé maso. Scéna na schodech v Oděse na mne také zapůsobila, ale celkově mne film od režie více méně odradil a nadšení pro celuloidový pásek se u mne vrátilo do amatérské roviny.

Pak jsem nastoupil na lékařskou fakultu a jako každý správný mladý medik jsem chtěl být chirurgem. Když začala klinická medicína, tak mě velmi zajímala kardiologie, ovšem i od toho jsem upustil. Nakonec jsem si říkal, že bych možná mohl dělat oční jako můj tatínek, protože mi předal spoustu zkušeností ze své praxe a zval mě i k sobě do ambulance.

Jak jste se tedy dostal k dermatologii?

Před poslední státnicí jsem šel po Karlově náměstí směrem k Vyšehradské ulici a míjel jsem kožní kliniku v klášteře Emauzy. Šel jsem se zeptat na práci. Ve druhém patře zrovna hrál emeritní pan profesor na dudy a úřadující pan přednosta seděl s dýmkou v tabákovém oparu ve své pracovně. Prostě to vypadalo jako trochu jiná medicína.

Pan šéf mi přitom říká: „Kluky potřebujeme vždycky, můžeš nastoupit hned v červenci, anebo až v září.“ A bylo to. Takže jsem tam zůstal dva a půl roku. Dudy už jsem na klinice nikdy neslyšel a navíc jsem zjistil, že v dermatovenerologii se dá dělat obrovské spektrum činností od základního a klinického výzkumu, přes diagnostiku více než 2000 nemocí, dermatochirurgii, dermatoonkologii, histopatologii, venerologii, alergologii… prostě úžasné.

A co bylo dál?

Po první atestaci jsem „odběhl“ na alergologii, ale to už jsem byl ve Vinohradské nemocnici, a téměř rok jsem se alergologii věnoval. Mezitím ale odešla odborná asistentka z místní kožní kliniky a byl vypsán konkurz na její místo. A já jsem ten konkurz vyhrál. Kožní se mi prostě dostalo pod kůži.

A pak jste se hned začal specializovat na kožní nádory?

Vlastně ano. Po revoluci jsem vyrazil na dva roky do Mnichova, což mě v mojí specializaci dost ovlivnilo. Německo má společně s Rakouskem, Švýcarskem a Francií nejdokonaleji propracovaný systém, co se týče kožních nádorů, takže tam jsem se dostal blíže k dermatoonkologii, která mě zaujala.

Jaké změny sledujete v této problematice v průběhu let?

Od roku 1999 jsme si uvědomili, že nárůst kožních nádorů je velmi významný. V 70. letech jsme byli na nějakých zhruba třech nových melanomech na sto tisíc obyvatel, dneska jich je přes dvacet a ta křivka stále tvrdošíjně stoupá. Málokdo si uvědomuje, že kožních nádorů je u člověka ze všech nádorů nejvíce. V České republice se nových případů objeví každoročně mezi 25 000 až 30 000, takže tvoří celou čtvrtinu všech nádorů. Nádorů přibývá ve starší generaci, také proto, že populace stárne.

Je tedy chráněná mladší populace?

Bohužel už také moc ne. Stále je trend opalování v soláriích a cestování do tropů i v zimních měsících, čili zátěž kůže je větší, než kdysi bývala.

Jak vznikl Stan proti melanomu?

Původně jsme s kolegy začali bezplatně vyšetřovat jednou v roce znaménka v ordinacích, ale pořád se to masivně nerozjíždělo. Jednou jsme si o tom tady na klinice povídali: „Pojďme udělat něco, co bude vidět, třeba postavit stan na Václaváku!“, řekl jsem tak mezi řečí. A hned jsem si pomyslel, že to vlastně není vůbec špatný nápad. Stavíme ho tedy už téměř deset let a díky úspěchu jsme mohli vyrazit nejen do Prahy, ale vyšetřujeme i v Brně, Hradci Králové nebo Ostravě.

Jaká je nejrizikovější skupina lidí s rakovinou kůže?

Jsou dvě: Mladé dámy a muži nad padesát. Náš typický pacient je muž, čtyřiapadesátník, který přijde, a má relativně velký melanom na zádech. To je dané tím, že pánové na zahrádce pobíhají bez košile, a protože jim slunce svítí do obličeje, nastavují se mu zády. Až teprve, když jim melanom začne krvácet přes košili, tak přijdou. To už je ale z hlediska uzdravení většinou dost pozdě.

A ta druhá skupina?

U mladých dam je to dané tím, že chodí hodně na sluníčko nebo do solária. Trend opáleného těla je samozřejmě sexy. Když se podíváte na představitele filmu Jamese Bonda, Daniela Craiga, tak v civilu vypadá jako vybledlý, nevýrazný britský muž ve středním věku. Takhle byste ho neprodala ani v indickém Bollywoodu. Ovšem ve filmu je to opálený přitažlivý sportovec, čili to opálení hraje z hlediska sportovní image velkou roli. Naštěstí dnes už je spousta dokonalých náhražek jako samoopalovací krémy, nástřiky a podobně, což může být řešení pro někoho, kdo chce nebo musí mít hnědou kůži.

Máte vůbec čas sám na sebe?

Snažím se mít čas hlavně na svou rodinu, ale musím se o to snažit opravdu extrémně aktivně. Pokud mám zahraniční služební cesty, organizuji je tak, abych nebyl dlouho pryč. Už si nemůžu dovolit, tak jako dřív, že jsem odjel pracovně v pátek a zůstal jsem tam celý víkend. Občas se stane, že v sobotu vstávám ve čtyři, nasedám na letadlo do Bruselu a odpoledne letím zpátky a tvářím se, že jsem byl na chvíli v práci.

Je to zdravé?

To určitě není, ale takhle intenzivně to provozuji víc než deset let. (smích)

Pečujete nějak speciálně o svůj zevnějšek?

Jako kožní lékař o sebe pečuji a setkávám se s celou řadou prostředků, které mám možnost vyzkoušet. Nakonec jsem vyselektoval jeden typ antiperspirantu, který používám řadu let.

Vzhledem k tomu, že mám mastnou pleť, promašťovací krémy nepotřebuji. Ale člověk se v určitém věku už musí samozřejmě starat i o vrásky, takže občas mě popadne některá z kolegyň a něco mi píchne do čela, takže se mohu zase projít čekárnou kliniky a reprezentovat dermatologii. (smích).

Co si myslíte o BIO výrobcích, šamponech a mýdlech?

Dnes jsou moderní různé paradoxy - mýt si třeba vlasy jednou týdně nebo vůbec nebo v dešťové vodě nebo ve studánce. Dnes je IN být přírodní. Já si naopak, protože mám kůži relativně mastnou, myju vlasy denně, kvalitním šamponem s parabeny i silikony, ale rozhodně nepoužívám na mytí vlasů mýdlo s jelenem. Pravděpodobně bych se pak totiž stal jedním z klientů našeho Centra Zdravý vlas. (smích). Čtyřicet let si myju hlavu každý den a vlasy to zatím vydržely.