Prof. Pavel Pafko, chirurg

Otázka, kterou kladete, není medicínská, jak si mnozí lidé myslí, ale celospolečenská a filozofická: má se upřednostňovat svobodné rozhodnutí člověka nad hodnotu života? Na základě svých životních zkušeností jsem pro respektování svobodného rozhodnutí člověka, a proto bych zákon, umožňující eutanazii přijal.

Asistované umírání je daleko pokojnější variantou odchodu ze života než drastické sebevraždy nevyléčitelně nemocných a nelidsky trpících. Lékař jako člen vytvořené komise by měl mít možnost takovému důvodnému svobodnému přání pacienta vyhovět, aniž by se vystavil trestnímu postihu.

Profesor Pavel Pafko

Pavel Pafko

FOTO: Petr Horník, Právo

Odpůrci eutanazie, latinsky dobré smrti, vidí řešení v hospicích, kde by se o nevyléčitelně nemocné pečovalo do jejich smrti. Myslím, že umírání v hospicích je správnou variantou pro nevyléčitelně nemocné v terminálním stavu. Znám ale nemocné, kteří by tam nikdy nešli.

Rozhodování o nemocných musí z mého pohledu být vždy individuální. Při umírání nejde pouze o bolest. Nemohoucnost a trvalý pobyt na lůžku mnozí lidé nechtějí. Nerozumný je argument, že eutanazii prováděl Hitler. Je to nesmysl, protože vraždy nemocných a postižených neměly s jejich přáním nic společného. Přání nemocného musí být na prvním místě a stát by měl vytvořit takovou legislativu, která by to respektovala.

Hana Marvanová, advokátka

K legalizaci eutanazie jsem velmi skeptická. Jsem si vědoma toho, že někdy může být utrpení nevyléčitelně nemocného tak strašné, že jediným řešením může být ukončení života. Ale myslím si, že v krajním případě to může být pouze rozhodnutí toho člověka, kterého se to týká, a dovedu to pochopit.

Právnička Hana Marvanová

Hana Marvanová

FOTO: Petr Horník, Právo

Pokud by však někdo jiný měl tomu pomáhat, třeba lékař, obávám se zneužití takového institutu, protože po smrti člověka je velmi těžké zjistit, jestli si to opravdu přál. Myslím, že nikdo nemá právo ukončovat život toho druhého, a obavy ze zneužití eutanazie mě vedou k tomu, že bych u nás pro přijetí takového zákona nebyla.

Navíc jsou případy, kdy někdo, kdo je třeba velmi dlouhou dobu v kómatu, se může probudit, takže nelze s jistotou tvrdit, že je stav nevyléčitelně nemocného nevratný a život má být ukončen. V tomto směru bych byla ráda, kdyby naše zákony i nadále respektovaly Hippokratovu přísahu.

Efraim K. Sidon, vrchní zemský rabín

Vycházím z židovského právního pojetí sebevraždy, které pokládá za sebevraha pouze člověka, jenž se promyšleně a s jasným rozumem rozhodl hodit svůj život obrazně řečeno Pánu Bohu pod nohy a který těsně předtím, než sebevraždu spáchá, svůj úmysl zveřejní před svědky. Všechny ostatní důvody, proč si lidé násilně berou vlastní život, jsou pokládány za vynucené, ať již z důvodu nesnesitelných bolestí, duševního utrpení nebo lehkomyslnosti či z hlouposti.

Člověk, jenž se s jasným rozumem zřekne daru života, je ovšem v Talmudu chápán velmi negativně jako vzbouřenec proti Nejvyššímu, a jestliže se takto zachoval, má jej obec pohřbít bez obřadu.

Efraim K. Sidon

Efraim K. Sidon

FOTO: ČTK

S eutanazií, jež by měla beznadějně trpícímu člověku umožnit odchod ze světa, je tomu jinak. Židovské právo by jej sice za sebevraha nepovažovalo, a kdyby vztáhl ruku na svůj život o své újmě, obec by se s ním s pochopením rozloučila jako s každým jiným, kdo zemřel z jiného důvodu.

Ale s vytvořením stavu, kdy by byla eutanazie povolená zákonem, Židé souhlasit nemohou z důvodu její zneužitelnosti jednotlivci i státem a lidské špatnosti. Proto jsme se před několika lety přidali k prohlášení církví a náboženských společností proti zavedení eutanazie v České republice a jsem rád, že jsem pod ně za židovskou komunitu mohl připojit svůj podpis.

Iva Holmerová, ředitelka Gerontologického centra v Praze

Léčba v terminálních stadiích onemocnění nemusí už být pro kvalitu pacientova života významná a naopak rizika a vedlejší účinky převažují. Setrvávání v takové léčbě je třeba považovat spíše za neadekvátní zarputilost v léčbě. V takovýchto případech je nanejvýš vhodné, aby lékař situaci vysvětlil pacientům a jejich blízkým a v této léčbě nepokračoval.

Toto ustoupení od neužitečných léčebných postupů a od marné léčby však není ústupem bez náhrady. Naopak. V péči o pacienta by měla být posílena léčba, která povede ke zmírnění potíží pacienta, zejména bolesti a dalších trýznivých příznaků.

Gerontoložka Iva Holmerová si myslí, že člověk má dnes naději dožít se až sto dvaceti let

Gerontoložka Iva Holmerová si myslí, že člověk má dnes naději dožít se až sto dvaceti let

FOTO: Dorian Hanuš, Právo

Eutanazie je však něco zcela jiného. Jedná se o ukončení života, zabití na přání pacienta. V našich podmínkách však zatím podle mého názoru stále ještě hrozí její zneužití, protože zdravotní péče o relativně velké skupiny lidí u nás není dosud zajištěna ani na základní potřebné úrovni. Mám na mysli ústavy pro seniory a lidi s těžkým zdravotním postižením, kde není ani v základní podobě zajištěna paliativní péče asi šesti tisícům lidí ročně, kteří tam umírají.

Naprosto nedostačující je také úroveň zdravotní péče o lidi s velmi těžkým zdravotním postižením, kteří často trpí zbytečnými a krutými bolestmi třeba jen proto, že není dostupná stomatologická péče.

Obávám se tedy, když naše společnost snáší tuto míru neřešeného utrpení a bolesti, a nikterak jí to nevadí, že by jí nevadilo, aby se tito lidé nějak postupně „vědeckým“ způsobem ztráceli a neubírali z našich blahobytných celospolečenských prostředků. Považuji tedy za nutnou nejprve nápravu těchto věcí, a teprve poté úvahy o možné eutanazii.

Václav Krása, předseda Národní rady osob se zdravotním postižením

V souvislosti s eutanazií se vždy hovoří o tom, že k takovému ukončení života může dojít pouze v případě nevratného zdravotního onemocnění, utrpení člověka a po věrohodném souhlasu takového jedince. Nemohu se s touto myšlenkou nikdy ztotožnit, protože jsem se ve svém životě mnohokrát přesvědčil, že i když lidé často říkají, že by si přáli zemřít, tak skutečnost je zcela jiná.

Václav Krása

Václav Krása

FOTO: Petr Horník, Právo

Eutanazie se dá lehce zneužít: v nedávné historii známe její zneužití v hitlerovském Německu. Jsou věrohodné důkazy o tom, že rodiče pod vlivem ideologie čisté rasy se sami zbavovali svých zdravotně postižených dětí. Myslím si, že eutanazie by měla být tabu a neměli bychom tuto Pandořinu skříňku vůbec otvírat.

Jestliže jednou připustíme vědomé ukončení života, a to například kvůli beznadějné situaci jedince, kdy víme, že neexistuje léčba na jeho nemoc a že tento jedinec má velké bolesti, vzniká tím nebezpečný precedens, abychom napříště zvažovali například ekonomickou stránku léčby a tak dále. Dnes umíme tišit bolest, člověk nemusí v zásadě trpět, a proto je neodůvodněné, abychom uvažovali o eutanazii a překračovali přirozené zákony života a smrti.

Iva Pekárková, spisovatelka

Bývala jsem jednoznačně pro eutanazii, dokud jsem nezjistila, kolik lékařů je jednoznačně proti, protože si spíš než my laici dovedou představit, kde všude by se eutanazie dala zneužít. Snad existují země, které si mohou dovolit povolit eutanazii – lékařská etika v nich musí mít dlouhou tradici a musí existovat struktury, které spolehlivě zajistí, že možnosti legálně zabít člověka nebude nikdo zneužívat. Myslím ale, že ČR takovou zemí dosud není.

Taxikářka Iva Pekárková

Iva Pekárková

FOTO: Zdenko Pavelka, SALON, Právo

Vzpomeňme si jen na to, jak hbitě změnili lékaři po revoluci přístup k pacientům s terminální chorobou. Ještě v roce 1989 nesměl nemocný vědět, co mu je, prý to tak bylo „humánnější“. V roce 1990 už se říkalo: „Pane Novák, do tří neděl umřete, na shledanou.“ Rozhodně bych nechtěla riskovat, že k něčemu podobnému dojde i v případě eutanazie, že se zabíjení nemocných, kteří už „nemají naději“, dostane do módy.

Spíš bych se přiklonila k otevírání většího počtu hospiců a podobných zařízení, kde léčba nevyléčitelných pacientů není tak nákladná. A samozřejmě bych nechala na společném rozhodnutí rodiny a lékařů, zda odpojit pacienty přežívající bez naděje na zlepšení, na podpoře životních funkcí, a nechat je umřít. To ovšem z právního hlediska eutanazie není.

Jiřina Šiklová, socioložka

V případě legalizace usmrcení na žádost pacienta bych se obávala jejího zneužití. Budou-li však pacient i lékař jasně informováni o vývoji nemoci, není důvodu nerespektovat svobodné rozhodnutí nemocného a neprodlužovat léčbu, dokonce ji ukončit a nechat nemocného při potřebné aplikaci bolest tišících prostředků přirozeně zemřít.

Díky medicinskému pokroku jsou dnes při životě udržováni nemocní, kteří by v dřívějších dobách dávno zemřeli. Lékařská věda, a nejen ta, bude stále častěji řešit dilema, do jaké míry je léčení jako prodlužování života únosné a žádoucí.

Ludvík Hess, spisovatel, zakladatel babyboxů

Určitě ano! Budu první, kdo se přihlásí. Potíž je v tom, vybrat si pravou chvíli. Taky trochu proto, aby člověk ještě dokázal podepsat přihlášku. Dokud ji může podepsat, nemusel by ovšem obtěžovat personál a zatěžovat jeho duši. Stačí pár propriet. Jako chovatel koní a jiných zvířat jsem provedl za svůj život eutanazií celou řadu, leč nutno říci, že každá z nich moji duši trochu poznamenala. V každém případě – neprovádím je rád. Znáte lékaře, jehož duši provádění eutanazie nezatíží? Nebo jej dokonce potěší?

Ludvík Hess

Ludvík Hess

FOTO: Jan Švábek

Zbývá několik otázek. Budou eutanazii hradit zdravotní pojišťovny? Ze zákona všechny? Nebo jen Všeobecná? U té jsem v evidenci, v tom by nebyla překážka. Odhaduji, že výkon by se vešel do dvou tří stováků. Mohl bych si je dovolit uhradit i ze svého nadstandardního důchodu, upřesňuji skoro třináct tisícikorunaček. Jenže ty stačí přesně na placení výživného pro mé nezletilé synky. A budou mít v případě eutanazie otce nárok na sirotčí důchod???