Alzheimerova choroba by se dala z lékařského hlediska a podle věku pacienta rozdělit na dva typy - s časným začátkem (příznaky před dosažením 65 let věku, kdy se začínají nejčastěji projevovat) a s pozdním začátkem (příznaky jsou zachyceny až později po této věkové hranici).

Největší zákeřnost tohoto onemocnění tkví v tom, že se příznaky mohou začít projevovat poměrně pomalu. V počátečním stádiu projevu nemoci ztrácí člověk schopnosti naučit se, zapamatovat si a vybavovat si nové informace. V dalším stádiu se zmiňované problémy prohlubují, dostavuje se i dezorientace, člověk přestává být soběstačný.

V posledním, těžkém stádiu, které se u pacienta může objevit v rozmezí 7 až 14 let po prvních známkách nemoci, již většinou trpí pacient úplnou ztrátou paměti, nepoznává své blízké, není schopen si pamatovat žádné nové věci. Je tak odkázán zcela na pomoc okolí.

Nemoc, která ji připravila o matku

Zoe Rolphové bylo 48 let, když se u ní začaly projevovat první příznaky Alzheimerovy choroby. Osm let poté je v pokročilém stádiu, kdy kromě jiného nepoznává své blízké.

I přestože její dceru Jade (29 let) nemoc matky zdrtila, rozhodla se o jejich rodinné tragédii veřejně mluvit, a možná tak pomoci ostatním ve zvládání podobných problémů, kterými si ona a členové její rodiny prošli. Jejich příběh přinesl server Independent.

Zoe Rolphová žila před nástupem nemoci se svým manželem Lloydem na hausbótu, který postupně dodělávali, a byl jejich vysněným útočištěm na stáří. Problémy se začaly, podobně jako u dalších lidí, objevovat poměrně pomalu a postupně. Dva roky před dosažením padesátky začala Zoe pomalu zapomínat věci, které dříve zvládala s naprostou samozřejmostí - nenacházela věci, které dávala stále na stejné místo, najednou si nemohla vzpomenout, jak se loď startuje atd.

V současnosti, po osmi letech od prvního incidentu, je v sanatoriu, kde na ni celý den někdo dohlíží. Zoe spadá ve Velké Británii do pouhých pěti procent celé populace, u kterých byla diagnostikována Alzheimerova choroba v tak brzkém věku.

„Rodiče byli v počátcích nemoci mé matky stále výdělečně činní a závislí na příjmu. Já byla na univerzitě. V určité době jsem si začala všímat najednou věcí, které se u nás dříve neděly. Rodiče spolu vždy vycházeli, najednou se ale hádali stále častěji, a kvůli nesmyslům. Když jsem to chtěla s matkou probrat, chvílemi vypadala, jako by vůbec na problémy, které nastaly, nereagovala. Nevnímala mě, což mi ubližovalo. Vůbec jsem nevěděla, co se děje,” vypráví své první setkání s touto nemocí Jade.

Když se o něco později potvrdila u matky Alzheimerova choroba, Jade vůbec nevěděla, co může čekat.

Pár dobrých let a pak změna 

„Jakmile se matka dozvěděla diagnózu, snažila se zoufale trénovat svou mysl, aby co nejvíce zakryla problémy, které se objevovaly,” vypráví smutně Jade.

„S otcem celý život tvrdě pracovali a šetřili peníze, aby mohli v důchodu trávit vysněné chvíle na lodi. Táta si ale uvědomil, že toho už se nikdy nedočká. A tak odešel z práce, vybral peníze a s matkou vyrazili na okružní plavbu lodí na oblíbená místa.”

„Několik prvních let bylo vcelku dobrých, i když matka stále potřebovala někoho po svém boku. Loď byla i jejím snem a my jí chtěli dávat to, co chtěla, dokud to bylo možné,” svěřuje se Jade.

To ale nevydrželo navždy. Když najednou po nějaké době potřebovala její matka pomoci s oblékáním, umýváním a dalšími základními činnostmi, Lloyd loď prodal a přestěhoval se i s manželkou do pronajatého domu. Jakmile Jade dokončila studia, nastěhovala se k rodičům.

„Matčin stav se velmi rychle zhoršoval. Dostavila se inkontinence, co pár hodin v noci se budila. Někdy měla záchvaty a myslela si, že se ji otec snaží zabít. To pak byla velmi hysterická a agresivní. Bylo to dost děsivé,” popisuje i negativní stránky, které s sebou nemoc přinesla.

Domácí péče už nestačila 

V roce 2011, kdy lékaři rozhodli, že pobyt v domácnosti i přes veškerou péči není bezpečný, byla hospitalizována na psychiatrickém oddělení. „Nesouhlasili jsme s tím, ale uvnitř jsme všichni věděli, že to už sami nezvládneme. Já ale měla pocit, jako bychom se jí vzdali. Ten pocit bezmoci byl strašný.”

Po nějaké době, kdy jí byly prováděny testy, byla Zoe přesunuta do pečovatelského domu, kde ji manžel navštěvuje téměř denně. Jade jezdí za matkou, jak to jen jde, nejméně dvakrát týdně.

„Matka, kterou jsem měla, je pryč. Chybí mi, cítím se podvedená, že jsme nemohly mít všechno, co mají ostatní matky a dcery, ale snažím se vidět hlavně to pozitivní,” říká Jade. „Sice neví, kdo jsem, když za ní přijdu, ale chová se ke mně hezky a usmívá se na mě. I když si nic nepamatuje, vyprávím jí zážitky ze svého života. Pro mě to moc znamená.”

Hrozba smrti a péče o otce 

Už tak těžké období ale připravilo pro Jade a jejího otce další ránu. Koncem minulého roku se u matky objevila porucha polykání - často závěrečná fáze Alzheimerovy choroby.

Lékaři jim sdělili, že matka bude žít možná už jen pár dní. S nepříjemnou vyhlídkou se začali smiřovat, pak ale nastala změna k lepšímu. „Nevíme, kolik času jí ještě zbývá, ale děkujeme za každou chvilku, kdy je tady s námi,” vypráví Jade.

Strach o matku a její zdravotní stav ale nyní převyšuje strach o otce. „Otec to nese velmi těžce. Opět pracuje na plný úvazek, ale důchod se blíží. Peněz moc nemá a navíc je velmi osamělý. Jeho společenský život je na nule. A když mu někdo řekne, že se má pohnout dál, a snažit se i trochu žít, zlobí se. Svůj slib manželství bere velmi vážně a je s matkou až do konce. Je z něj ale zničený a odevzdaný člověk,” líčí Jade.

Aby se i ona sama z celé situace nezhroutila, snaží se s ní vypořádat po svém. Začala shánět finanční prostředky pro charitu Alzheimer's Research UK. Je to prostě něco, co jí pomáhá bojovat s každodenními pocity bezmoci a pochopením, co se s její matkou vlastně stalo.

I když se ale podaří možná časem díky výzkumům vypátrat možné příčiny vzniku této nemoci a tím pomoci řadě dalších lidí, pro Jade, respektive její matku, už bude pozdě. Ale Jade je optimistka a věří, že jednou se určitě najde preventivní léčba proti tomuto onemocnění, nebo alespoň postup, jak zabránit odumírání mozkových buněk. I kdyby se tak ale stalo, bude pro ni i tak podle jejích vlastních slov Alzheimerova choroba tím „největším životním strašákem”, a to až do smrti.