Kouříte, to by, vzhledem k vaší práci, řekl málokdo.
Ano. Ale nepopírám, že z kouření můžete onemocnět. Na druhou stranu jsou nemocní i lidé, kteří nikdy nekouřili, celý život se stravovali zdravě a chodili na preventivní prohlídky.

Jak jste se dostala k práci v Cestě domů?
Začínala jsem jako zdravotní sestřička, chvíli jsem dokonce dělala v geodézii! To jsem ale brala spíše jako revoltu. (smích) Ale život mě k tomu tak nějak dovedl, to nebylo žádné plánované rozhodnutí. Před deseti lety jsem se dozvěděla, že existuje Cesta domů. Cítila jsem, že tam je to moje místo.

Berete své pacienty jako klienty, nebo s nimi navazujete přátelské vztahy?
Já to neumím, nevím, jak se k nim chovat jako ke klientům. Jsem s nimi jako člověk. Jakmile poznáte jejich životní příběh, tak je nemůžete nemít ráda a vzniká tam velmi lidský vztah.

Můžete mít k někomu bližší vztah než k ostatním?
Ano, stává se to. Třeba jsem to tak měla s paní Věrkou, která se objevila v dokumentu Život se smrtí. Zpětně jsem si uvědomila, že mi připomínala moji mámu.

Jak zvládáte umírání svých svěřenců?
Nestaráme se o ně roky, ale měsíce, a i proto to bývají vztahy hodně intenzivní. Lidé vás k sobě pustí velmi blízko. Ale když je vidím odcházet opečovávané jejich blízkými, vím, že nejdou špatnou cestou. Kromě toho věřím, že se stejně jednou potkáme.

Jste věřící. Myslíte, že i to vám dává sílu se s takovými situacemi vyrovnat?
Víra v Boha mi pomáhá žít, dává mi to smysl. A když víte proč, tak snesete téměř jakékoliv jak. To je Franklovo. (Viktor E. Frankl, rakouský neurolog a psychiatr - pozn. red.)

Pláčete?
A jak. Člověk občas pláče i kvůli tomu, když vidí, jak jsou ti lidé krásní a stateční.

Bojíte se smrti?
Nemyslím si, že je smrt zlá. Je to něco, co přijde, a my jen nevíme kdy a jak. Když o tom někdy přemýšlím, tak si říkám, že bych v podstatě už mohla umřít, protože moje děti už se o sebe postarají. Ale asi tu mám ještě co dělat, tak tady ještě jsem. Spousta lidí říká, že chtějí umřít rychle a ve spánku. Já si ale myslím, že je dobré o smrti vědět, aby se člověk mohl rozloučit a vše potřebné si zařídit.

Chodíte na pravidelná vyšetření a prevence?
Relativně ano. Nijak křečovitě to ale nedodržuji, protože nevěřím, že to má až takový smysl. Nerada chodím například na mamografii, mám z toho vždycky takový sterilní pocit, jako by se tam snad dělo něco nepatřičného. To prostředí mi není příjemné.

V dokumentu mě překvapila jedna věc, a to že vás pozůstalí volají i bezprostředně po tom, co jejich blízký zemře.
Ano, my se staráme o toho člověka celého. A k němu patří nejenom tělo, o to se starají i v nemocnici dobře, ale i sociální, psychická a duchovní stránka člověka. Proto pracujeme s celou rodinou, ptáme se nemocného člověka, jak on to vše chce a co potřebuje. Zaměřujeme se na kvalitu života, protože neumíme ovlivnit jeho délku. V době po úmrtí nás může rodina zavolat a my je doprovodíme tím těžkým obdobím, zavoláme koronera, tělo zemřelého omyjeme a oblékneme. Jsme tu i pro ně.

Stýkáte se někdy s pozůstalými?
Pokud pozůstalí chtějí, sestřička může přijít na dvě „pozůstalostní návštěvy“. Další kontakt bývá velmi ojediněle. To bychom pak nemohli dělat nic jiného a bylo by to na úkor jak našich rodin, tak i těch, o které se aktuálně staráme.

V čem vidíte mezery v českém zdravotnictví?
Minimálně by měla být paliativní péče (péče poskytovaná pacientovi, který trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo terminálním stadiu) součástí medicíny jako takové. V nemocnicích je kladen důraz na „opravení“ těla a poslání ho zpátky do života. Měla by se ale zavést síť paliativních center s hospici. Když už nemocnice nemůže pomoct, paliativní centra mohou.

Jsou nějaká taková centra v Čechách?
U nás nejsou. Ale snažíme se je prosadit třeba i přes publikační činnost, působit na zákonodárce, aby se s tím něco udělalo. Existují jen jednotlivé lůžkové nebo domácí hospice, ale že by to bylo vyloženě paliativní centrum, to ne.

Jaké okamžiky jsou při vaší práci nejtěžší?
Nejtěžší jsou okolnosti, které se týkají vztahů v rodinách, o které pečujeme. Někdy jste v rodině a vidíte, jak zachází se svým nemocným členem a je vám to proti srsti. Ale pak si uvědomíte, že se vlastně chovají zrovna tak, jak byli  vychovaní. Já bych to dělala jinak, ale jde o jejich cestu. Na to je někdy hodně těžké se koukat, ale oni to tak mají. Ale i tak s nimi jdeme.

U čeho odpočíváte, máte nějaké koníčky?
Když si zajdu do kavárny, umyju si ruce, dám si kávu, cigaretu a zapíšu si dokumentaci pacientů, od kterých jsem přijela. Tím ten příběh pro ten den uzavřu a můžu jít s čistou hlavou dál. Taky ráda chodím do lesa, alespoň jednou za týden. Sama. Co mi ale moc nejde, je četba. Představa, že bych měla číst další příběhy... Já je žiji. Žiji je s těmi lidmi, kteří jsou v mojí péči a číst jiné v knize už ani nechci.

Setkala jste se s rakovinou u vás v rodině?
Ano. V lednu odešel můj tatínek. Oslavil 67. narozeniny, odvolil, stihl se oženit, prožil Vánoce, přijal svátosti, byl smířený. Umřel moc hezky, doma. Ten den ještě stihl vypít alespoň tři panáky rumu a péči domácího hospice využil jen několik málo hodin.

Ještě jsem mu stihla pustit dva díly Života se smrtí v neupravené verzi. Věděla jsem, že se nedožije premiéry. Nějak jsem si neuměla představit, jak může dokument asi působit na člověka, který sice umírá a o životě přemýšlí, ale kouká na to vlastně zvenku. Tatínek na to moc hezky reagoval a to mě uklidnilo.