Do doby, než došlo k přestavbě pokojíčku, neměl David s náměsíčností žádný větší problém. Měl totiž skříň postavenou tak, že přes ni svit měsíce v úplňku do jeho postele nedosáhl. Jenže po posunutí skříně bylo všechno jinak. A bohužel smutný fakt sehrálo také balkónové okno, které v pokoji bylo.

„Přišel jsem z tréninku taekwonda unavený, šel jsem spát a ráno jsem se probudil a okolo mě lidé v bílém. Pan doktor mi řekl, že jsem spadl z balkónu,“ popisuje osudnou noc David. Pořád měl pocit, že se jedná o zlý sen. Že to nemůže být skutečnost. Nejhorších podle něj bylo čtrnáct dní strávených na oddělení ARO, kde jediné, co mohl, bylo dívat se očima, nic víc. „To bych nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli. Bylo mi šestnáct a nedokázal jsem se ani poškrábat na nose. Takový tvrdý breakpoint v životě,“ říká David.

Ležíte a doktor řekne, že musíte čekat, že to chce čas. Tak koukáte a čekáte. To je úplně nejhorší.

Po pádu z balkónu, na který se dostal kvůli své náměsíčnosti, měl zlomenou páteř, ruku, vnitřní zranění - například roztrhaná játra a slezinu. Dlouho nemohl mluvit, protože byl zaintubovaný. Ke komunikaci mu sloužila tabulka na psaní. „Pomalinku přijímáte realitu, že to není špatný sen. Stav se trošičku mění k lepšímu, ale to jsou pidikrůčky. Ležíte a doktor řekne, že musíte čekat, že to chce čas. Tak koukáte a čekáte. To je úplně nejhorší,” popisuje mladík.

„Každý si to může zkusit. Lehnout si na den do postele, nehýbat se a jen se dívat. Takových dní bylo hodně. Jenže já jsem byl šestnáctiletý kluk, který byl zvyklý vstávat před sedmou ráno, uběhnout 5 - 10 kilometrů se psem, sednout na vlak, dojet do školy, tam pět hodin poslouchat kecy učitelů, po škole vzít kopačky, míč nebo jít na taekwondo, skákat v tělocvičně, cvičit, jít na ryby, skautský kroužek a najednou jsem nic jiného než ležet nemohl,“ vzpomíná David.

„Půl roku ležíte, všichni za vás dělají všechno. Váš svět se omezil na jeden pokoj, kde znáte všechny praskliny ve zdi. Poznáte jiný svět, o kterém normální lidé nemají páru, a když to vidí v televizi, přepínají,“ dodává.

Pomohlo setkání s Janem Potměšilem

Ale tohle všechno, beznaděj, nekonečné myšlenky, vzpomínky, ještě zdaleka nebylo u konce. Zlomená ruka špatně srostla, a tak ji lékaři museli zlomit znovu. Tentokrát už naštěstí srostla dobře.

Pak přišlo ráno, před vizitou, kdy Davidovi začaly cukat prsty u nohou. „Byl jsem nadšený, že můžu hýbat prsty. V té době jsem měl pocit, že budu tím jedním z tisíců, který to rozchodí, a za měsíc budu absolvovat zkoušky na vyšší technický pás v taekwondu. Ale ne. Přišel primář, který mě operoval, podíval se na mě a na férovku řekl: to jsou spazmy - svalové křeče, ty chodit nikdy nebudeš. Obrečel jsem to.“

David Drahonínský při křtu kalendáře Gentlemen 2014.

David Drahonínský při křtu kalendáře Gentlemen 2014.

FOTO: Profimedia.cz

Od té doby je na vozíku. „Vozík mi v ničem nevadí. To je v uvozovkách jediná pomůcka, kterou jsem po úrazu dostal, která mi fakt pomáhá. Dostanu se z bodu A do bodu B, můžu jet z domova do práce, můžu se pohybovat mezi lidmi,“ říká David.

Za důležité považuje jedno nečekané setkání. Byl v péči rehabilitační sestry, která tajně zařídila jeho jakoby náhodné setkání s hercem Janem Potměšilem. „Najednou potkáte borce, který se s vámi baví, vozík má už x let pod zadkem. Viděl jsem člověka, který funguje. Žije rodinný život, hraje divadlo atd. Před tím jsem ležel v posteli a říkal jsem si, co budu dělat. Taekwondo ne, fotbal ne. To setkání s Honzou mě dostalo.”

Osudová lukostřelba

V léčebně v Kladrubech mu pomohli k samostatnosti. Pochopil, že může dělat dost věcí, dokonce i sportovat. Tam hrál například ping pong. Rozhodl se dostudovat střední školu, pak i vysokou Metropolitní univerzitu Praha. Na střední škole se poprvé dostal do kontaktu s lukostřelbou. A té úplně propadl. Dokonce až tak, že má řadu medailí z paralympijských her a dalších soutěží. V roce 2008 na Letních olympijských hrách v Pekingu vytvořil rekord, který dosud nebyl překonán. Z Londýna si přivezl stříbro. A nyní má před sebou červnový světový pohár a na přelomu července a srpna mistrovství Evropy.

Příští rok pak mistrovství světa v Německu, které je zároveň nominační na paralympiádu v Riu de Janeiru. „Vím, že na Rio mám,“ říká k otázce, zda se na další paralympiádu cítí. Dokonce přemýšlí o rozšíření svých sportovních zájmů. A to o střelbu. Ale zatím je to jen o úvahách.

Díky sportu jsem se naučil prohrávat a snažit se být lepší. To je jediná cesta, jak se posunout dál.

„Určitě u lukostřelby vydržím. Jsem na vrcholu a dá se dělat dlouho. Ale kdo ví, třeba potkám nějakou ženskou a založím rodinu. Přál bych všem lidem, ať s handicapem, nebo zdravým, aby měli takového koníčka. Díky sportu jsem se naučil prohrávat a snažit se být lepší. To je jediná cesta, jak se posunout dál,“ vysvětluje David.

Již tři roky spolupracuje se sportovní psycholožkou Kateřinou Kudláčkovou, která mu pomáhá posílit jeho psychiku. „Díky ní jsem se dozvěděl mnoho nových informací. A díky ní se dokážu koncentrovat,“ říká David, který je také již tři roky zaměstnancem Všeobecné zdravotní pojišťovny.

Protože má zájem o rozšíření povědomí o světě handicapovaných, jezdí na besedy s dětmi základních škol. Vypráví jim svůj příběh, půjčí vozík, aby to pro ně bylo představitelnější.

Besedoval také s dětmi na výstavě, kterou pořádala nadace Sirius. Ta si dala za cíl přiblížit lidem svět handicapovaných. „Znám projekt Chodící lidé, pamatuji si, jak jsem před dvěma lety viděl v TV poprvé reklamu na lidi, kteří létali a lidi, co byli divní, protože chodili. Přišlo mi to strašně ujetý, ale pak jsem pochopil, že kdyby v té reklamě hráli vozíčkáři a choďáci, tak by to nikoho nezaujalo. Takže nadace Sirius má za mě palec nahoru. Každopádně je dosti smutné, že v dnešní společnosti, která je sociálně i společensky vyspělá a funguje ve státu, musí některá jejich práva hájit různá občanská sdružení a tím funkci státu nahradit,“ vysvětluje.