Mít z něčeho strach i úzkost jsou pro většinu lidí něčím zcela normálním a samozřejmým. Ne všichni ale na tyto prožitky reagují stejně. Existují lidé, kteří reagují na běžné podněty mnohem citlivěji než ostatní. Mají pocit, že jsou neustále v ohrožení, a tak musí být v permanentní pohotovosti, aby se včas dokázali všem negativním vlivům ubránit.

Ve skutečnosti k takovému jednání nemají vůbec důvod. A tyto stavy jim tedy velmi ubližují a kompletně narušují i jejich fungování.

Za úzkostnými stavy nejčastěji stojí dědičné předpoklady, ale i životní zkušenosti. Někdy to mohou být důsledky zážitků z dětství, které vyvolávají naprosto bezvýznamné podněty. Nepříjemný zážitek se stane základem fobie, jejíž intenzita může narůstat, a to často díky obranným reakcím těla, které paradoxně většinou problém prohlubují, místo aby pomáhaly.

Generalizovaná úzkostná porucha

Chorobnou úzkostí trpí nejčastěji ženy, a to v mladé dospělosti. Mezi nejčastější formy patří tzv. generalizovaná úzkostná porucha, kterou trpí téměř polovina všech nemocných. Typickými příznaky jsou pocity úzkosti, obavy a zlé předtuchy, které je velmi obtížné ovládat a kontrolovat. Nemocní tedy neustále řeší, co všechno by se mohlo stát.

Pocity ohrožení většinou nejsou vázány na nic konkrétního. Bohužel zkušenost s opakovaným prožitkem silné úzkosti se uchovává v paměti a k vybavení těchto pocitů pak stačí pouhá vzpomínka. Člověk se tak ocitá v začarovaném kruhu, protože strach má po čase i z pouhých vzpomínek. Ačkoliv si uvědomuje, že jeho emoční reakce jsou nepřiměřené, nemůže s tím nic udělat. A tak není divu, že jedinci patří mezi věčné pesimisty a lidi bez sebevědomí. Trpí pocity méněcennosti a z toho vyplývajícími, často nepřiměřenými obavami z kritiky.

Trpí nadměrným pocením, občas závratěmi a zažívacími potížemi nebo také dušností či bušením srdce. Dlouhodobé napětí pak vede k velké únavě, jelikož z úzkosti člověk nemůže ani spát.

Fobická úzkostná porucha

Projevuje se podobně jako předchozí porucha, ale s tím, že takto nemocní lidé mají strach z konkrétních věcí, které nejsou pro zdravého člověka vůbec nebezpečné. Může jít například o strach z davu, z kritiky lidí nebo o strach z dopravních prostředků či strach ze špíny, virů, bakterií apod.

Vystrašení lidé pak dělají pro zdravé lidi naprosto nepochopitelné věci. Například nedokážou projít středem místnosti, která je plná lidí, jelikož se bojí své vlastní trapnosti, výsměchu či kritiky  své osoby.

Kromě agorafobie (strachu z velkých otevřených prostor) sem patří patologický strach ze situací, ze kterých není možné snadno utéci apod. Úzkost výrazně narůstá v cizím prostředí, například v obchodě, kině, v dopravním prostředku apod.

Když reakce ovládne panika

Ataky panické úzkosti trvají sice velmi krátkou dobu, ale o to intenzivněji. Nemocné postihne náhlý pocit úzkosti, děsu, bezvýchodnosti či bezmoci s pocitem naprosté katastrofy, kterou nejsou schopni jakkoliv racionálně řešit. Najednou mají pocit, že pokud se okamžitě nic nestane, zblázní se či zemřou.

Sami s tím nic neudělají. Jak náhle tento pocit propukne, tak i zmizí. Děsivý zážitek ale zanechá na každém následky.

Obsedantně-kompulzívní choroby

Jsou to stavy, kdy člověka zcela ovládnou nežádoucí vtíravé myšlenky a představy (obsese) či nesmyslné impulzy k jednání, jež nelze potlačit (kompulze). Přestože sám nemocný vnímá tyto věci jako nesmysly a má k nim vnitřní odpor, nedokáže se jich zbavit.

Nutkavé myšlenky jsou pro nemocného často velmi trýznivé a nepříjemné. I když se snaží všechny tyto pocity potlačit, obvykle tím úlevy nedocílí. Spíše naopak posílí svou úzkost a napětí. Proto velmi často nemocní upadají do depresí.

Nemocní jsou na sebe mnohem přísnější než zdraví lidé. Mají stanoveny své vnitřní normy, kterých se drží, a cokoliv jde mimo ně, je špatně. Navíc čím jsou tyto normy přísnější, tím i víc roste stupeň úzkostí.