Zatímco dosud se za své chorobné chování styděli jako za slabost a ani by je nenapadlo vyhledat pomoc, nyní se pod tlakem osvěty a také svého okolí častěji rozhodnou svůj problém řešit. Podle odhadů tvoří silnější pohlaví deset procent pacientů s typem poruchy příjmu potravy, pro který je typický nepřekonatelný strach z růstu hmotnosti.

„Anorexie je duševní choroba a zvlášť u mužů trvá roky, než si problém vůbec připustí. Přijdou zpravidla až na naléhání svého okolí a ve chvíli, kdy se nemoc začne vymykat jejich kontrole,“ upozorňuje psychoterapeutka Patricie Arlethová z občanského sdružení Anabell, které pomáhá lidem s poruchou příjmu potravy.

Psychoterapeutka Patricie Arlethová tvrdí, že každé kilo navíc přináší anorektikům neobyčejný stres.

Psychoterapeutka Patricie Arlethová tvrdí, že každé kilo navíc přináší anorektikům neobyčejný stres.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Na začátku nemoci však nemusí být pokaždé touha po superštíhlé postavě. Stačí mít problémy doma nebo v práci, sebevědomí na bodě mrazu a důvod světu dokázat, jaký jsem borec, když zvládnu nejíst, a přitom hodiny denně trávit sportem. Zprvu se požadovaný efekt může opravdu naplňovat a dotyčný sklízí uznání za svou pevnou vůli. Jenže z rozjetého vlaku je najednou těžké vystoupit, protože to nezdravé uvnitř anorektikovi našeptává: „Nevzdávej to, přece nechceš, aby si o tobě všichni mysleli, že jsi salát!“ Přibližně deset ze sta mužských pacientů na mentální anorexii umírá.

Zkolaboval a zemřel

„Byl to nenápadný slušný kluk, co se dobře učil a neměl žádné potíže. V posledním ročníku gymnázia se ale nešťastně zamiloval a jednoho dne ve škole zkolaboval. Lékaři už ho nedokázali zachránit,“ vypráví příbuzná mladíka z východních Čech, který před patnácti lety anorexii podlehl. Zdrcení rodiče, kteří si dlouhé měsíce na synovi ničeho nevšimli, o tragédii mluvit nechtějí. „Nikoho ani nenapadlo, co se s klukem děje. Byla to pro všechny rána z čistého nebe,“ dodává žena, která smutný příběh v rodině sledovala zpovzdálí.

Ale i vyléčení anorektici se o své chorobě odmítají bavit. Za obdobím, kdy se snažili utíkat před životem a uzavřeli se do světa asketismu, zkrátka udělali tečku. Dokonce i bývalý student pražského mensa gymnázia Petr Vomastek, který o nemoci vydal knihu Z deníku anorektika, už chce raději mlčet a podle svých slov se soustředit na úspěšné podnikání v oblasti realit. Nezbývá než občas zacitovat z jeho sepsaných zážitků.

Anorektičtí muži jsou posedlí pohybem, kterému věnují několik hodin denně.

Anorektičtí muži jsou posedlí pohybem, kterému věnují několik hodin denně.

FOTO: fotobanka Profimedia

„Vzpomínám si, že jsem nemohl připustit, že bych se nepohyboval. Hektické sportování a fyzická dřina postupně vytlačovaly z mého života všechny ostatní zájmy, a tak převládly. Já jsem byl pohyb, a když tu nebyl pohyb, byl jsem jako na trní. Jako bych se sám sobě ztrácel v nenávratnu. Jako bych spolu s fyzickou aktivitou přestal existovat i já,“ popisuje jeden z projevů anorektiků, který také vede k jejich sociální izolaci.

Vytratit se ze světa

Vždyť kdo by s nimi vydržel sportovat až na dřeň, kdo by na ně vydržel každý den čekat, až se vrátí z desítek kilometrů dlouhého běhání nebo jízdy na kole? Postupně tak ztrácejí kamarády i partnerky a v krajním případě můžou skončit i v invalidním důchodu, což je jenom ujistí v pocitu, který jejich nemoc vlastně spustil. Že jsou bezvýznamní, neschopní, zkrátka k ničemu. Nejraději by se neviděli a tím, že zobou jídlo jako vrabci a zároveň fyzicky dřou, dělají všechno pro to, aby se obrazně řečeno vytratili ze světa.

Místo aby si s kolegy zašli na normální oběd, přinesou si do práce banán nebo nízkotučný jogurt, který si o samotě dlouze vychutnávají. Ale jenom v případě, když mají pocit, že si jídlo zaslouží. Večírkům se rovnou vyhýbají, protože chlebíčky, brambůrky a alkohol by neuneslo počítadlo kalorií, které mají v hlavě. Přesně totiž vědí, kolik můžou sníst, aby nepřibrali nebo aby dál hubli. „Je to individuální a každý si svůj strop určí někde jinde. Ale dá se říci, že množství přijatých kalorií za den se u anorektiků pohybuje v rozmezí od čtyř set do dvou tisíc,“ říká Patricie Arlethová z Anabell.

Nemoc nemusí pokaždé nastartovat jenom touha po superštíhlé postavě, ale vážné psychické problémy.

Nemoc nemusí pokaždé nastartovat jenom touha po superštíhlé postavě, ale vážné psychické problémy.

FOTO: fotobanka Profimedia

Horní hranice je přitom obvyklá spíš pro šedesátikilovou ženu, která si chce udržet svou váhu, ale rozhodně se denně nehýbe víc než třicet minut, zatímco pacienti s anorexií tráví pohybem dlouhé hodiny. Jak popisuje ve své knize Petr Vomastek, schválně jezdil do školy na kole oklikou, aby se dostal na denní normu sto kilometrů. Samozřejmě že měl krize, kdy si sáhl na dno, a v jednom momentu si dokonce přál, aby ho srazilo auto a z pekla života ho vysvobodilo.

Jenže anorektik, pokud rovnou nezkolabuje, si zpravidla nedá říct. Odpírání jídla, aby se vyhnul pocitu sytosti, a pohyb na hranici únosnosti jsou pro něho smyslem života. Do jisté míry se to dá přirovnat k závislosti na alkoholu.

Rozdíl je jen v tom, že alkoholik si častěji nechá domluvit a jde se léčit. Anorektici chtějí svůj plán „zmizet ze světa“ dotáhnout do konce. Také proto, že si coby perfekcionisté a dost senzitivní osobnosti nemohou přiznat selhání v tak přirozené oblasti, kterou zvládá drtivá většina lidí na zemi: schopnosti normálně se najíst.

Sportovec, úředník i manažer

Svého času se anorexie hodně týkala skokanů na lyžích, kteří chtěli podávat špičkové výkony i za cenu toho, že si zničili zdraví. Čím lehčí totiž byli, tím delší lyže mohli používat, a zvýšit tak šanci na delší dolet. „Když si sportovci kvůli tomu ničili metabolismus a začali kolabovat, změnila se pravidla s tím, že skokan musí dosáhnout určité hmotnosti, aby mohl mít delší lyže,“ upřesňuje Filip Budák z Anabell.

K podobným excesům mohou sklouznout i jiní vrcholoví sportovci, při jejichž výkonu záleží na tom, kolik váží, jako třeba žokejové, krasobruslaři nebo gymnasté. Často to pak bývají jejich trenéři, kteří je v pokročilém stadiu anorexie pošlou s klesající formou domů, ať se vrátí, až se dají zase do pořádku a přiberou. Ale stejně tak může anorexie ohrozit například úředníka, vědce nebo manažera, kteří se dostanou pod pracovní tlak a neumí si s tím poradit.

Když mozek nemá dost živin pro dobrou náladu, může konflikt vzniknout na základě jakéhokoliv impulsu, podotýká Filip Budák z poradny Anabell.

Když mozek nemá dost živin pro dobrou náladu, může konflikt vzniknout na základě jakéhokoliv impulsu, podotýká Filip Budák z poradny Anabell.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Neschopnost řešit konflikty a potřebu ventilovat emoce nasměrují proti sobě. Někdo to zapije alkoholem a jiný se kvůli tomu nedokáže normálně najíst,“ vysvětluje psychoterapeutka Patricie Arlethová s tím, že na rozdíl od žen anorektičtí muži nevidí v médiích příklady známých a úspěšně vyléčených pacientů stejného pohlaví, které by jim dodaly odvahu postavit se k problému čelem.

„Mnohdy se za své chování stydí tak, že se nesvěří ani nejbližším lidem, rodičům nebo partnerce, a nemoc dokážou pomocí lží skrývat i celé roky. V porovnání s ženami, které si často určí diagnózu samy, přicházejí dost nejistí a víceméně jenom na základě toho, že jim rodiče, kamarádi nebo partnerky už delší dobu tvrdí, že jsou nějací divní. Nejdříve jsou přesvědčeni, že jim vlastně nic není, takže je informace, jak na tom opravdu jsou, dost překvapí,“ dodává odbornice z Anabell.

Tělo jako přítěž

Spouštěčem mentální anorexie bývá nezřídka trauma z dětství či dospívání. Ať už je to rozvod rodičů, pohlavní zneužívání, nedostatek lásky, nebo celkově špatná komunikace v rodině. Právě takovou situaci řešil Petr Vomastek, když po odchodu otce vyrůstal pouze s matkou a sestrou. Nekonečné domácí hádky a nešťastnou první lásku zmiňuje ve své knize Z deníku anorektika jako to, co nastartovalo jeho nemoc. Matka pro něho představovala negativní symbol tělesnosti a materiálního přístupu, které byly pod jeho úroveň.

„Jako anorektik jsem měl za to, že život oproštěný od všech tužeb je ve svém jádru krásný a dokonalý… Podstatné však bylo, že jsem nějakým způsobem chápal, že k dosažení takového života je tělo tím posledním, o co je třeba pečovat. Vláčel jsem ho za sebou jako nepotřebnou a opovrhovanou přítěž,“ píše Petr Vomastek, který se stejně jako ostatní „mentálky“ upnul k duchovnímu světu a spatra hleděl na požitkáře a nenasytné žrouty, kvůli kterým jsou ve světě hladomory.

„Pacienti s mentální anorexií mají úzkostné pocity z toho, že by měli nějaké jídlo sníst, takže mnohdy vybírají z ledničky potraviny podle toho, kdy jim končí datum spotřeby,“ upřesňuje uvažování svých klientů psychoterapeutka Patricie Arlethová. Každé kilo navíc přináší anorektikům stres, což může dojít tak daleko, že nejsou schopni přijímat tuhou potravu. Pijí jogurtové nápoje nebo si jídlo mixují.

Společně s tělesnou schránkou se začne měnit i anorektikova psychika. Okolí je upozorňuje na to, že jsou náladoví, vztahovační nebo dokonce agresivní. „Člověk, který byl předtím společenský a zábavný, se během nemoci stáhne do sebe a začne být protivný. Není divu. Když mozek nemá dost živin pro dobrou náladu, může konflikt vzniknout na základě jakéhokoliv impulsu,“ podotýká Filip Budák z Anabell.

Posedlost zvaná bigorexie

Podobně jako mentální anorexie k nám ze Západu dorazila další choroba ovlivněná kultem krásy. Není přímo spojená se štíhlostí, ale s touhou po vypracovaném těle, takže se týká téměř výhradně mužů. Jde o takzvanou bigorexii, která žene pacienty každý den na několik hodin do posilovny a zatemní jim mozek natolik, že jsou schopni vymýšlet absurdní kombinace jídel, jenom aby do sebe dostali co nejvíc bílkovin.

Vyhýbají se přehnaně tučným a sladkým jídlům, ale dokážou spořádat například maso s hermelínem nebo tvaroh s rozmíchanými syrovými žloutky. K tomu si dají steroidy a další doplňky, aby se jim tuk přeměnil na svaly.

„Začne to nevinně, že se zkrátka chtějí líbit a strávit s přáteli čas v posilovně. Jenže jakmile si svoje svaly začnou užívat, stanou se posedlí vlastním vzhledem, což vede k jejich závislosti,“ vysvětluje psychoterapeutka Patricie Arlethová. Logicky se, podobně jako anorektici, začnou dostávat do společenské izolace. „Když člověk tráví sedm večerů v týdnu v posilovně, tak si nemůže vyjít s přáteli, věnovat se partnerce nebo rodině,“ upřesňuje odbornice.

Novou poruchou příjmu potravy je bigorexie, závislost na budování svalové hmoty.

Novou poruchou příjmu potravy je bigorexie, závislost na budování svalové hmoty.

FOTO: fotobanka Profimedia

Pacientům s mentální bulimií, poruchou, kdy se člověk nekontrolovaně přejídá a následně všechno vyzvrací, zase kvůli nákladům na potraviny hrozí i tahanice kolem dluhů. Vzhledem k tomu, že v záchvatu dokážou spořádat i tři igelitky jídla na posezení, utratí někdy za potraviny víc, než vydělají.

„Nemoc je může dovést k tomu, že vyzvrací až 30 tisíc měsíčně, což není nic k chlubení, takže o to víc fantazie musejí použít při maskování svých potíží,“ říká psychoterapeutka.