Malí pacienti si jezdí do Česka pro nové srdce

Co se za dva měsíce stalo, že tolik pookřáli? Lékaři z Fakultní nemocnice v Motole jim operovali nemocná srdíčka a pak se malí pacienti zotavovali v dětské Olivově léčebně v Říčanech. Zpátky do Kambodže se vracejí nabití energií a zážitky.

„U vás je to naprosto jiný svět. Co mám k tomu ještě říct?“ shrnula stručně své dojmy z pobytu v České republice jednatřicetiletá matka dívenky Em Oeuy. Do loňského podzimu jen zřídka vytáhla paty z vesnice v jihozápadní provincii jedné z nejchudších zemí jihovýchodní Asie. Teď má za sebou cestu přes půlku světa do země, kde její dceři zachránili život.

Obě děti měly typické diagnózy, které se v rámci humanitárního programu české vlády Medevac (Medical Evacuation) u nás léčí. „Kvůli úzké plicnici se jim okysličovalo minimální množství krve, takže bylo nutné ji rozšířit. Je pravda, že holčička měla hodně nepříznivé nálezy, a obávali jsme se, jak to dopadne,“ vysvětluje Tibor Klein z Dětského kardiocentra ve FN Motol. Pacienty nejdřív v Kambodži osobně vyšetřil a zpátky do Česka se vrátil i s nimi. „Snažíme se vybírat takové případy, u kterých stačí provést jednu operaci a tím problém nadobro vyřešit, aby už nebylo potřeba dalších zákroků ani léků,“ dodává lékař.

Humanitární akce ale neznamená práci jenom pro české lékaře. Do projektu je zapojeno třeba i středisko Migrace Arcidiecézní charity Praha, které klientům zajišťuje servis. „Na první pohled nás překvapilo, jak jsou děti na svůj věk malé, takže jsme jim museli koupit oblečení na čtyři pět let,“ popisuje vedoucí střediska Světlana Porche. Vzhledem k tomu, že u nich doma bylo v říjnu třicet stupňů, přiletěly do Prahy obě rodiny - otec se synem a matka s dcerou - v tričku a šortkách. „Už na letišti jsme byli připraveni s dekami a bundami a spoustu dalšího oblečení jsme postupně dokupovali.“

Svou roli ve skromné výbavě klientů hraje i fakt, že v rámci projektu k nám přijíždějí na léčení pacienti převážně z chudších zemí.

Pracovníci Migrace jim pak za peníze Ministerstva vnitra ČR pořídí, co je potřeba, včetně hraček pro děti, které si je za to, co kvůli nemoci musí vytrpět, jistě zaslouží. Na první období v nemocnici to jsou hlavně pantofle, pyžama, tepláčky, trička, ale taky třeba gumičky do vlasů. Někdy přijdou klientům vhod i potraviny, které jim vyváží přechod na netypickou stravu.

V případě Kambodžanů to byla ostrá ochucovadla jako omáčky a koření a především rýže, kterou jim na požádání v nemocnici uvařili. „Snažíme se podporovat hlavně děti, aby dobře jedly, protože se připravují na operaci,“ vysvětluje Světlana Porche s tím, že někdy musejí obstarávat i kojenecké lahvičky, protože tatínkové přijedou bez nich. Týká se to především lidí z arabského světa, kde se nepovoluje cestování samotným ženám, takže dítě doprovází jeho otec, kterému starostlivost mnoho neříká. Jeden z nich nechal dokonce malé dítě před operací běhat v zimě bosé po studených dlaždicích.

Primář dětské kardiochirurgie Tomáš Tláskal si všiml, v čem se liší klienti programu Medevac od českých rodičů. „Ti první většinou nejsou o nemoci tak dobře z internetu a knih informováni jako Češi. Nejsou tak zvídaví a podezřívaví a ani se tolik nevyptávají, protože plně důvěřují Alláhovi nebo jinému bohu i lékařům. Vzhledem k tomu, že jsou většinou věřící, tak úspěch i neúspěch přenechávají osudu, a když se něco nepovede, nikomu nic nevyčítají.“

Z devadesáti šesti případů skončil smrtí přímo v nemocnici pouze jediný, u kterého se to kvůli komplikované diagnóze tak trochu čekalo. Ještě jeden chlapec pak zemřel doma v Basře, ale zbytek dětských pacientů, kteří prošli Motolem, by měl být v pořádku. Problémem zemí, odkud pocházejí, je vesměs vysoká porodnost a současně nedostatečná vybavenost nemocnic, které nezvládají všechny děti s vrozenou vadou srdce operovat.

V Kambodži, kde by si na některé zákroky i sami troufli, mají na čekací listině tolik dětí, že se jich dobrá půlka operace nedožije. V Libyi zase zdravotní péči zkomplikovala občanská válka. Právě v této zemi se dá ale do budoucna, až se situace stabilizuje, očekávat zlepšení. „Je to bohatý stát, takže bychom mohli jejich občany léčit komerčně na náklady Libye. Rádi bychom už teď operovali víc, ale nejde to z finančních důvodů, vždyť jeden zákrok přijde téměř na půl miliónu korun,“ říká lékař Tibor Klein.

Ministerstvo vnitra nicméně hodlá v programu pokračovat, i když je možné, že v úspornější míře. Příští rok by mělo do Česka dorazit opět několik dětí z Libye a z Kambodže. U dětí z třetího světa se lékaři někdy setkávají s něčím, na co by u českých pacientů nenarazili. Už tím, že se do rukou odborníků dostávají v mnohem vyšším věku (u nás se operují co nejdřív po narození), došlo u nich kvůli vrozené vadě k poškození dalších částí oběhového systému. „Pacienti tohoto druhu byli u nás běžní před čtyřiceti lety,“ podotýká profesor Tláskal.

Téměř osmiletý Ahmed, který přijel do Prahy loni v prosinci z libyjského Benghází, už doma před třemi lety prodělal jednu udržovací operaci. Protože ale nevedla ke zlepšení jeho stavu, doporučila jeho lékařka, která je v kontaktu s motolskými experty, radikálnější řešení. Přestože neměl chlapec žádné příznaky nemoci, hrozilo, že by mu časem selhala přetížená srdeční komora. Na zákrok do Česka ho doprovázejí oba rodiče a rodina se třemi dětmi vypadá, že nepochází ze sociálního dna. Mají s sebou dokonce i notebook, na kterém nám hrdě ukazují rodinné fotky. Otec pracuje v mezinárodní investiční společnosti a matka studuje pátý ročník medicíny.

„Při běžné kontrole asi dvacet dní po narození Ahmedovi objevili slabý puls a od té doby byl pod přísnou kontrolou. Učitele tělocviku jsme upozornili, že ho nesmí přetěžovat, tak ho při fotbale stavěl do brány, aby nemusel běhat,“ usmívá se Ahmedova matka Abuzgeia Amal Ahmed Ali, které se už částečně ulevilo, protože první ze dvou operací v Česku dopadla dobře. Manžel s nimi přicestoval na vlastní náklady podle svých slov proto, že ji v tom přece nemohl nechat samotnou. Už se byl podívat v centru Prahy v mešitě a zašel si i na gyros.

Jídlo, na které jsou zvyklí, je asi to jediné, co klientům programu Medevac v nemocnici chybí. Nakupovat zvláštní potraviny pro sebe chodí i otec tříletého Abdula z Libye, který už je také po úspěšné operaci. Měl problém s plicnicí, kterou mu ještě doma v Libyi sice provizorně podvázali, ale bylo nutné vadu odstranit jednou provždy. První rok života strávil chlapec v nemocnici, protože se často dusil a omdléval.

Jeho otec Othman Sallah, státní úředník, by chtěl co nejdřív zpátky do Libye, protože manželka, která se stará o další tři děti, je nemocná a prarodiče zase staří. Nejdřív to zkouší jako na arabském trhu - s lékařem smlouvá: „Deset dnů? Dvacet?“ Tibor Klein po pravdě odpovídá, že to vidí asi na měsíc. Muž sice prověsí obličej, ale na adresu Česka pěje chválu: „O vaší zemi jsme toho moc nevěděli, takže jsme šli do neznáma, ale byli jsme moc mile překvapeni. O České republice budeme mluvit, jak nejlépe budeme umět,“ ukazuje prstem jedničku.

„Dospělí to vždycky snášejí hůř než děti, kterým někdy stačí koupit hračku a už jsou spokojené. Zvlášť tatínkové, kteří se předtím málokdy dětem věnovali a najednou se s nimi ocitnou na nemocničním pokoji, jsou překvapeni, co všechno je od nich vyžadováno. Občas chtějí kvůli pocitu malého komfortu program předčasně ukončit, ale pak je na nás, abychom je přesvědčili, že jejich dítě za to přece stojí,“ vypráví Světlana Porche, na co také narážejí při střetu s jinou kulturou.

Některým tatínkům vadí už jenom dodržování nemocničního režimu, pravidelné vstávání a stravování, potřeba docházet s dítětem na vyšetření. „Hned na začátku mu vysvětlíme, že nemůže dítě jenom přivézt a pak všechno nechat na nás, že s ním musí být po celou dobu, vařit mu kašičku, krmit ho… A nebýt nerudný, že si nemůže zdřímnout nebo zapálit cigaretu, když má zrovna chuť. Problematické je období ramadánu, kdy se žije hlavně v noci,“ upozorňuje Světlana Porche a pro usmání zmiňuje tatínka, který byl v létě bez sebe, když ho kousl komár. „Tvrdil, že v Libyi žádní komáři nejsou.“

Tibor Klein má ale zkušenost i s mnohem tolerantnějšími muslimy, kteří prohlašovali, že budou jíst i vepřové maso, jenom když jejich děti dostanou pomoc. Zná dokonce případ pákistánských sourozenců, kteří se v Česku rozhodli usadit natrvalo. „Během zemětřesení v Kašmíru k nám přivezli vojáci z polní nemocnice holčičku se srdeční vadou, kterou doprovázel její dospělý bratr. Maminka jim zemřela a o tatínkovi už patnáct let nic nevěděli, tak požádali o azyl a dnes žijí ve Velké Bíteši,“ líčí šest let starý případ dětský kardiolog.

Letos k nám v rámci programu Medevac přicestovalo pět dětí z Libye a čtyři z Kambodže. I mezi těmito klienty byly velké rozdíly. Zatímco Arabové dávali najevo sebevědomí z vyhraného převratu ve své zemi, klidní a vstřícní Kambodžané za všechno děkovali.

Co je ale spojovalo, byly rozzářené oči zotavujících se dětí, které se těšily z dárků. Sedmiletá Mom Sreyka z Kambodži si k narozeninám, které oslavila koncem listopadu, přála korunku a lak na nehty, takže svíčky na dortu sfoukávala jako princezna.

Pacienti i jejich doprovod jsou po příletu do Prahy vykulení doslova ze všeho. Z cizí řeči, prostředí i jídla. Navíc rodiče bývají ve stresu z nadcházející operace.

České reálie si v nemocnici nebo na ubytovně začnou oťukávat nejdřív přes televizní obrazovku, kde sledují zprávy a filmy. Když je středisko Migrace pro rozptýlení vezme na výlet, většinou už mají tušení, do čeho jdou. Po jedné takové exkurzi měli rodiče z Kambodže jasno, kam děti po odpojení od přístrojů vezmou - ukážou jim všechny druhy městské hromadné dopravy v Praze.

„Půl dne jsme jezdili po eskalátorech v metru a vagóny tam a zpátky, cestovali jsme tramvají a autobusem. Přitom původně jsme chtěli kvůli většímu pohodlí jet autem,“ vypráví Světlana Porche s tím, že Kambodžané byli nadšeni a u všeho se chtěli fotografovat. Navštívili také vánoční trhy a děti ochutnaly české sladkosti. Na oběd v thajské restauraci, který měl být jakousi oslavou zdařilých operací, se klienti nejdřív těšili, ale nakonec jídlo stejně neocenili. „Nechutnalo jim tolik jako doma, protože pokrmy jsou přizpůsobeny českým zákazníkům,“ vysvětluje Světlana Porche.

Přestože se většinou vracejí do chudoby, neutěšených zdravotních i bezpečnostních podmínek, většina klientů se domů těší. Už proto, že tam mají zbytek rodiny a s Českem mají navíc spojený nutný pobyt v nemocnici. „Těší se na svůj normální život a normální jídlo. V Praze strávili příliš krátkou dobu na to, aby mohli srovnávat,“ říká Světlana Porche.

Obě rodiny se seznámily až na letišti před odletem do Česka. V Praze na ně kromě zástupců Migrace a tlumočnice čekali krajané, kteří je také přišli vyprovodit. Jejich zapojení pomáhá předcházet nedorozuměním, která můžou vyplývat z kulturní či jazykové odlišnosti, a pro klienty je navíc psychickou oporou. „Jsou pro nás vodítkem k mentalitě různých národů, takže od začátku už víme, na co se máme připravit,“ podotýká Světlana Porche.

„Jsem šťastná, že dcera dostala takovou chuť do života,“ říká mi před odletem maminka sedmileté Mom Sreyky. Nevěděla, zda se dcera s vadou srdce už narodila, ale asi po půl roce si všimla, že s ní není něco v pořádku. „Byla hodně unavená a skoro se nehýbala, dost se tím lišila od ostatních dětí. Kvůli své nemoci ani nemohla chodit do školy. Jak to jenom půjde, tak nastoupí,“ plánuje Em Oeuy, která má doma ještě jedenáctiletého syna.

S manželem a jeho rodiči bydlí v typickém venkovském domku a živí se jako rolníci. Chovají krávy, prasata a pěstují rýži. Za nejistou léčbu v Kambodži by museli dát víc než celý svůj majetek. „V každém případě teď chci mít dceru na očích, aby se jí nemoc nevrátila. Dohlížet by na ni měla i mezinárodní organizace,“ říká žena, která na České republice, jak jinak, nejvíc obdivuje úroveň zdravotnictví.

„Syn teď vypadá chytřeji, před operací byl hodně unavený a nervózní,“ říká o osmiletém Heang Kourng Hourovi jeho otec Keu Sengheang, který pracuje jako učitel na základní škole v hlavním městě Phnompenhu a doma má ještě dvě další děti. Světlana Porche o něm tvrdí, že jako jeden z mála tatínků byl ostatním členům výpravy skutečnou oporou. Rodiny spolu chtějí zůstat v kontaktu, ale jsou od sebe vzdálené asi čtyři hodiny jízdy, takže se budou nejspíš vídat jen při kontrolách v nemocnici.