U žen jsou prý závislostmi nejvíce ohroženy ty čtyřicetileté. Proč právě ony?

Čtyřicítka je pro ženu kritická. Jsou na ni kladeny velké nároky v zaměstnání, děti dorůstají, vztahy už bývají leckdy vyčpělé, navíc začínají stárnout rodiče. Když se k tomu ještě třeba rozvede, což se v tomto věku taky děje velmi často, mohou se přidat existenční problémy.

Některá žena sáhne po láhvi klidně denně a nic se nestane, jiná se stane závislou. Čím to je?

Pokud žena sahá po láhvi alkoholu denně, hrozí logicky riziko, že se pro ni postupně alkohol stane problémem. To hrozí zejména v případě, že alkoholem nebo jinou drogou řeší problémy. Nepije tedy pro radost, dobrou náladu, pohodu, ale kvůli stresu. Riziko vzniku závislosti narůstá, pokud už někdo v rodině podobný problém řešil.

Že někdo při stresu sáhne po tabletce, pochopím. Ale po alkoholu?

Alkohol na stres perfektně zabírá a účinek nastupuje tak rychle jako u málokterého léku. Po jednom panáku vám většinou špatně není. Problém nastává, když jich začne být víc.

Bez svých spolupracovníků by se doktor Popov podle svých slov vůbec neobešel.

Bez svých spolupracovníků by se doktor Popov podle svých slov vůbec neobešel.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Vám alkohol při stresu zabírá?

Při stresu nikdy nepiju.

Máte syna a dceru - umí zacházet s alkoholem? Naučil jste je to?

Myslím, že s alkoholem zacházet dovedou, alespoň se z nich mladí alkoholici nestali. Ale že bych je to učil, to si nemyslím. Velkou roli hraje prostředí, v němž děti vyrůstají. Pokud se v rodině denně popíjí, berou to pak i děti jako něco samozřejmého. Ale to není případ naší rodiny.

Obě pohlaví jsou dědičnou závislostí ohrožena stejně?

Není to primárně pohlavně vázáno, jako u některých poruch, kdy je například matka přenašečka. U ní se přitom nemoc nemusí vůbec projevit, zatímco u synů ano a u dcer ne.

Třeba v USA, kde ještě existují tzv. rodinní lékaři, kteří znají anamnézu všech členů rodiny, vám doktor doporučí, že pokud pil váš pradědeček, děda a také otec se rád napije, abyste se alkoholu raději úplně zřekla. Nedovedu si představit, že by podobnou radu dal lékař někomu u nás. Přitom riziko u dědičné dispozice je opravdu velké.

Proč to u nás není běžné?

Znáte ten vtip, jak přijde chlapeček do restaurace a žádá pivo? „A kolik je ti let, chlapečku?“ ptá se servírka. „Osm,“ odpoví hoch. „A nechceš raději džus?“ zeptá se znovu servírka. „Chtěl bych, ale chybí mi pět korun.“ To je právě ten problém.

V Německu musí mít v každé restauraci ze zákona jeden cenově dostupný nealkoholický nápoj. Tedy cenově dostupný i pro studenty. Tím si u nás nikdo hlavu neláme. A vezměte si reklamy. Podle nich bych si řekl, že bez alkoholu se vůbec nedá trávit volný čas, respektive vůbec žádný čas.

Jaké závislosti nám kromě alkoholu ještě hrozí?

Enormně narůstá počet lidí závislých na lécích. Ale nesmíme zapomenout ani na kuřáky. Závislost na tabáku je pořád naprostá jednička. Mě navíc spíše trápí, že závislost na alkoholu se často snoubí s tou na tabáku. My je obě najednou léčit můžeme, ale pro většinu kuřáků je ukončení kouření spojeno s výraznými potížemi, které - bez farmakologické podpory - často nezvládnou. Kouří dál, což je posléze může přivést i k recidivě v pití alkoholu.

Které léky jsou z hlediska získání návyku nejvíce nebezpečné?

Jednoznačně ty, které se užívají jako hypnotika, tedy prášky na spaní a na uklidnění. Zjistili jsme, že návyk dokonce vyvolávají i nejnovější preparáty, o nichž jsme se domnívali, že návykové nejsou.

I v ordinaci doktora Popova můžete dostat fouknout.

I v ordinaci doktora Popova můžete dostat fouknout.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Od kolika tablet řekněme týdně už se dá mluvit jako o závislosti?

O té mluvíme vždy, když to naplní diagnostická kritéria závislosti. Když craving neboli touhu po alkoholu, tabáku či jiné droze v tom konkrétním okamžiku nejste schopna zvládnout, a zejména máte-li problém při kontrole užívání určité psychoaktivní látky. To se může týkat třeba situace, kdy víte, že budete řídit auto, a přesto se napijete. Zvyšujete dávky, abyste dosáhla kýženého efektu, jste-li už zvyklá na vysoké a pravidelné dávky látky, a když ji nemáte, projeví se abstinenční příznaky.

Významně měníte hodnoty v životě. Začnete postupně zanedbávat to důležité. Zpočátku jsou to třeba jen záliby, koníčky, ale postupně jde o stále důležitější věci, jako jsou vztahy, práce, sociální zázemí, zdraví. I když se dostáváte do problémů, vyhodí vás z práce, partner od vás odejde nebo vás odmítají děti, pokračujete ve svém chování, pijete dál nebo fetujete. To je poslední kritérium. Když minimálně tři z výše jmenovaných přetrvávají déle než měsíc, jde o závislost.

Co byste poradil lidem, když ona kritéria, o nichž jste mluvil, u svého partnera objeví?

Aby nejprve oni sami navštívili specialistu a poradili se o dalším postupu.

A když partner léčbu odmítne?

Přesto bych jim radil, aby i tak udržovali vztah s poradenskou institucí, která jim vysvětlí, jak mají žít vedle takového partnera. Pokud se tedy rozhodnou, že vedle něj dál žít budou. Proberou s nimi i to, jestli je vůbec dobré takhle žít. Nikomu neradíme, aby se rozvedl, ale mluvíme s nimi v tom smyslu, že když je závislý partner kupříkladu utiskuje nebo ohrožuje, jestli by nebyla vhodnější jiná varianta. Rozchod často bývá impulzem k tomu, že si dotyčný uvědomí, že se opravdu děje něco vážného.

Pokud požádá o léčbu závislý člověk, pracujete pak i s partnery?

S těmi samozřejmě pracujeme zásadně. Vždy jim doporučujeme, aby nás navštívili, aby absolvovali úvodní sezení, při kterém je informujeme, co to je závislost, jak se projevuje, v čem spočívá léčba, aby věděli, co se tady s partnerem děje, proč existují určitá omezení. Zpočátku je třeba omezen kontakt mezi nimi. Prvních čtrnáct dní smí pacient posílat jen dopisy, nesmí například telefonovat.

Proč?

Protože se musí soustředit na léčbu. Pochopit, že hlavní problém je v něm. V rodině závislého člověka často vzniká patologický systém, vztahy nefungují normálně. Nastávají tam zvláštní formy chování. To, že se vyléčím ze závislosti, neznamená, že to doma bude fungovat. I ostatní se musí naučit zacházet s novou situací. Takže po úvodním setkání nabídneme partnerům, aby se zúčastnili léčby v rozsahu tří až pěti dnů. Vystavíme jim neschopenku a oni jsou pět dní tady. To je možné až po půlce léčby, která u nás trvá tři až čtyři měsíce. Pokud má pár děti, doporučíme jim, aby do léčby zahrnuli i je, protože se jich to samozřejmě taky týká.

Stalo se vám, že jste zjistil, že komplikujícím faktorem při vzniku a rozvoji závislosti je partner?

To se stává celkem často. Ale ne že by to byla hlavní příčina. Nesnesitelných partnerů či partnerek existuje celkem hodně, a ne všichni kvůli tomu pijí.

Takže nikdy neřeknete: nechcete-li do toho znovu spadnout, rozveďte se?

Právě proto děláme rodinnou terapii, aby se přišlo na to, že pacient řeší například pitím zásadní problém v partnerství. I když to neznamená, že když zmizí problém, zmizí alkoholismus. On si vybral právě tenhle důvod. Mohl si vybrat nějaký jiný. Potřebuje řešit obojí, jak alkoholismus, tak problém v partnerském soužití.

Stává se, že vás pak druhý z dvojice nenávidí?

Na nás jsou partneři naštvaní celkem často z paradoxních důvodů. Třeba proto, že muž sice pil, ale byl zábavný. Najednou nepije a je z něj morous. Už s ním není legrace.

Takže to může být i tak, že ženě zvyklé na to, že muž pije, jeho abstinence nevyhovuje a alkohol mu sama nabízí?

To bývá také důvodem recidivy.

Proč jste si vybral jako svou práci právě léčbu závislostí? Pokud vím, tak to rodinná tradice není.

Není, ale s nemocnicí jsem přicházel do styku hodně brzy. Maminka pracovala tady ve Všeobecné nemocnici. Sice jako administrativní pracovnice, ale díky tomu jsem se do nemocnice dostal celkem brzy, pominu-li, že jsem se narodil v téhle ulici. Už během střední školy jsem tu brigádničil, což se do jisté míry podílelo na mém rozhodnutí studovat po maturitě medicínu.

A proč jsem si vybral léčbu závislostí? Během studia medicíny jsem navštěvoval zájmový kroužek na psychiatrické klinice a díky tomu jsem navštívil také protialkoholní oddělení u Apolináře a pobočku pro ženy v Lojovicích u Prahy. Léčba závislostí mě zaujala.

Děti jdou ve vašich šlépějích?

Ne, medicínu nedělá žádné z nich.

Není vám to líto?

Není, myslím, že děti si musí vybrat vlastní cestu. Řekl bych, že si vybraly dobře.

Jak relaxujete?

Rád chodím do přírody. Kdysi jsem po horách i lezl, ale teď už spíše chodím. Naštěstí tam, kde bydlím, to nemám do přírody daleko.

Chodíte sám?

Chodit sám po horách není bezpečné, takže spíše s někým. Nejčastěji samozřejmě s přáteli horolezci.