Časopis Přírodní lékař například 1. dubna 1902 dramaticky líčil následky očkování: „Walter z Bergenu v Haanu, 12letý, před očkováním zdráv. Dne 18. 5. 1901 očkován proti neštovicím. Osm dní po očkování vyskytly se otoky pod pažemi, silná vyrážka v obličeji a stehnech, oči otekly tak, že neviděl, přičemž horečka 39 stupňů až 40 stupňů byla stálou.“ Autor příspěvku s příznačným názvem Požehnání z očkování ještě doplnil text fotografií skvrnitého Waltra, „jehož nakonec vyléčil přírodní lékař laik H. Schöne“.

Zastánci přírodních metod léčení a přístupu k životu nebyli zas tak neracionální - razili heslo zdravého žití, častého pohybu a koupelí, propagovali pohodlný oděv a sandály, byli vegetariány a abstinenty. Ovšem očkování, léky a mnohé podle nich zbytečné operace byly pro ně aktem proti přírodě. Tyto metody léčby se příčily jejich filozofii, která hlásala, že „tam, kde jest dostatek slunce a hojné omývání v čisté vodě, nemusí lékař choditi a vnášeti do těla jedovaté látky“.

Stejně tak bylo těžké přesvědčit nejen veřejnost, ale i mnohé lékaře a vědce, že aplikace malého množství upravené infekční látky člověka nejenže nezabije, ale může ho na celý život ochránit. Vývoj ovšem zastavit nešlo.

Na počátku byla zraněná dojička

Pravé neštovice byly už od starověku jednou z nejstrašnějších infekčních chorob. Její nejslavnější popis podal už perský lékař Rhazes v 10. století. Vrcholu dosáhla epidemie neštovic v 18. století, kdy se celosvětově stalo její obětí 60 miliónů lidí!

Přitom očkování proti neštovicím bylo už známo v Indii, Číně a Turecku, kde se hnis z vřídků nemocných přenášel na zdravé jedince.

Opravdovým průlomem v boji proti této nemoci však bylo až očkování britského lékaře Edwarda Jennera (1748-1823) ze 14. května 1796 - použil tehdy tekutinu z kravských neštovic a otevřel tak éru vakcinace (vacca - latinsky kráva). Využil přitom dosavadních poznatků. Bylo všeobecně známo, že dojičky na venkově se často při dojení nakazí kravskými neštovicemi. A právě tyto ženy při epidemiích smrtelně nebezpečných pravých neštovic zůstávaly zdravé nebo u nich měla nemoc lehčí průběh.

S tím se Jenner ovšem nespokojil a pokračoval očkováním lidské látky. Vybral si k tomu dojičku Sarah Helmesovou, která se nakazila od krav, když ji jedna z nich škrábla rohem. Jenner přenesl tekutinu z jejího vřídku do ruky osmiletého Jamese Phippse. Sám si o tom zapsal zmíněného 14. května: „Očkovací látka byla aplikována chlapci na kůži ruky uprostřed dvou mělkých kožních řezů vzdálených od sebe polovinu palce.“

Tak proběhlo první očkování, založené na úsudku, že pravé a kravské neštovice jsou příbuzné, a proto si tělo bude umět vytvořit protilátky proti oběma chorobám. Vakcinace se konečně mohla úspěšně rozvíjet.

Odmítání očkování: přímá cesta za mříže

„Očkováním v lékařství se rozumí vpravování různých látek do organismu, jednak aby byl chráněn od určité choroby, jednak aby se propuknutá nemoc již vyléčila. V Anglii např. užívá se lymfy (očkovací látky), kteráž hotoví se postupným přenosem lidských neštovic z krávy na krávu, ve Francii, v Německu i u nás lymfa pochází z pravých kravských neštovic,“ tak charakterizoval očkování Ottův slovník naučný.

V Německu ovšem byla vakcinace proti neštovicím - na rozdíl od českých zemí - povinná. Tam přijali zákon o očkování předložený Bismarckem už 8. dubna 1874 a každé dítě před druhým rokem věku muselo být očkováno a do dvanácti let přeočkováno. Bismarck měl k zavedení zákona dobrý důvod - v čase německofrancouzské války v letech 1870 až 1871 zavlekli Francouzi neštovice do Pruska a tam na ně zemřelo 60 000 lidí a dalších 400 000 onemocnělo.

Jinak tomu bylo u nás, i když se o očkování zajímala už Marie Terezie. Jennerovu metodu vakcinace poprvé provedl v roce 1800 v Brně německý lékař Alois Carl. Vyzkoušel ji na dětech ze sirotčince.

Téhož roku se vakcinace uskutečnila i v Praze. Od té doby se očkování sice doporučovalo, ale nebylo povinné. Očkovací látka se u nás vyráběla v Jindřichově Hradci. Chtěl-li ale rodič, aby se jeho dítě očkování vyhnulo, musel o tom napsat písemné prohlášení příslušnému úřadu, který očkování vyhlásil. Jak si v takovém případě počínat, radil právě Přírodní lékař i faráři z kazatelen. Ti hodlali léčit neštovice docela jinak - např. doporučovali „vzít čtvrt litru mléka, svařit je, do toho vložit za čtyři haléře křenu a šestkrát denně pít“.

Povinné očkování zavedl až zákon proti neštovicím přijatý Národním shromážděním 15. července 1919. Ten nařizoval „povinné očkování dítěte v kalendářním roce, ve kterém dovrší první rok života, a pak první a druhé přeočkování v sedmi a čtrnácti letech“. V případě odporu rodiny hrozila pokuta 200 korun, případné vězení až do 14 dnů.
Proti tomuto zákonu neprotestovali jen zastánci přírodního způsobu života, ale také německé obyvatelstvo v pohraničních oblastech.

Proslavilo ho používání sprostých výrazů

Spory se ovšem vedly také mezi lékaři. Tak profesor Josef Thomayer (1853-1927) byl stoupencem očkování proti neštovicím. „V Praze jsme měli např. v roce 1893 205 případů neštovic. Z těch 52 nemocní zemřeli. Což značí úmrtnost přibližně 25 procent. Z těchto nemocných bylo 97 očkováno, 72 neočkováno a u 36 nebylo lze očkování zjistiti. Avšak z 97 očkovaných zemřelo pouze šest, z neočkovaných 23. Vidno, že neštovice již méně nebezpečnými se staly,“ uváděl.

Naproti tomu důsledně proti jakékoliv vakcinaci bojoval v 19. století známý lékař profesor Josef Hamerník (1810-1887), který prohlásil na českém sněmu: „Očkování jest hanbou pro lékařskou praksi!“ Dlužno podotknout, že většina lékařů se později pro očkování vyslovila, ale Hamerník se k nim nikdy nepřipojil.

Byl sám dost svérázný, psychiatr Vladimír Vondráček (1895 až 1978) jej charakterizoval následovně: „Projevoval se v mnoha ohledech jako chytrý člověk, v jiných jako stupidní psychopat. Dovedl být ušlechtilý i zlý zároveň. Proslavila jej zejména obliba v používání sprostých výrazů.“ A ty byly barvité.

Jemnému, noblesnímu Vondráčkovi zemitost neimponovala. Také jej odrazoval Hamerníkův názor, že příčiny nemocí jsou neznámé a nepoznatelné. A to nemluvě o jeho zvláštním stylu jednání. Kdysi prý Hamerník léčil jistou hraběnku z Vodičkovy ulice trpící zácpou. Šel ji navštívit, uviděl v okně její komornou a zvolal na celou ulici: „Haló, Máry, srala už paní hraběnka? Jo, ráno. Tak už nemusím jít nahoru.“

Jindy se ptal faráře, kterého trápilo údajně nechutenství, co všechno sní za den. Duchovní sáhodlouze vypočítával své menu, načež se zeptal, co mu vlastně schází. Hamerník promptně odvětil: „Chybí vám druhá prdel, dostanu dva zlatý, a marš ven!“ Očkování stejně nezastavil.

Klíčem byl bacil tuberkulózy

Bylo jen otázkou času, kdy se vědcům podaří vyrobit vakcíny proti dalším nemocem. „Očkování tuberkulínem je škodlivé. Nejlepším tuberkulínem jsou levné, sluneční a zdravé byty, rozumně rozdělená, zdraví nehubící práce,“ protestoval Přírodní lékař proti článku jistého Antonína Čekala o očkování proti TBC v Hospodářských listech v Chrudimi v roce 1910. Bylo ovšem s podivem, jak časopis argumentoval, protože nebohý Čekal nepsal o očkování TBC u lidí, ale u prasat postižených v Chrudimi epidemií tuberkulózy.

Tuto hrozbu poprvé pokořil německý lékař Robert Koch (1843-1910), který objevil v březnu 1882 bacil tuberkulózy. Způsoboval všechny typy TBC - plicní, střevní, mozkovou atd. V jeho době byla častá TBC tenkého střeva, způsobená pitím syrového kravského mléka. Proti TBC bojoval Koch právě lékem tuberkulín, ale ten mu přinesl jen zklamání. Vyvolával totiž alergické reakce, které mohly skončit i smrtí. Problém vyřešili až francouzský lékař Albert Calmette (1863-1933) spolu s veterinářem Camillem Guérinem (1872-1961). V roce 1924 vyrobili sérum proti TBC s názvem BCG (bacil Calmettův-Guérinův). Vakcína se v modifikované podobě používá dodnes.

Přesto Kocha objev proslavil po celém světě. Vedle bacilu TBC objevil ještě bakterii sněti slezinné a studoval tropické nemoci a projevy hovězího moru, malárie, spavé nemoci a u některých z nich vyvinul i očkování. Za své úspěchy obdržel v roce 1905 Nobelovu cenu.

Dostal šlechtický titul

Kochův žák Emil Behring (1854-1917) se např. zajímal o difterii (záškrt). Zjistil v roce 1890, že bacily, které ji způsobují, vylučují jedy, které vytvářejí v těle protilátky. Vypracoval pak roku 1897 zásady séroterapie (léčení séry s velkým množstvím protilátek). Spolu s Japoncem Šibasaburou Kitasatem (1856 až 1931) objevil také první čistou kulturu bacilu tetanu. Za své dílo získal Behring jako první lékař spolu s fyzikem Wilhelmem Conradem Röntgenem (1845-1923) v roce 1901 Nobelovu cenu.

Bylo to logické - nejúžasnější objevy na přelomu 19. a 20. století se objevily právě v oblastech sérologie a bakteriologie. Šest z prvních nositelů Nobelovy ceny rozvíjelo právě tyto obory. Přírodnímu lékaři se Behring nezavděčil - jeho úspěch jízlivě komentoval: „Právě dochází zpráva, že vynálezce tohoto léčivého séra byl povýšen do stavu šlechtického. Přejeme mu vyznamenání toho, však ještě více bychom mu přáli, aby byl vůbec nevynalezl tohoto léku.“

Bylo to jen zbožné přání. Přes nejrůznější těžkosti nakonec očkování zvítězilo. Uplatnilo se v boji proti dětské obrně, chřipce, hepatitidě, příušnicím i dalším nemocím. Jennerova cesta se ukázala správnou.