Jsme obézní a šťastní

„Čím dramatičtěji se epidemie otylosti šířila – každý třetí Američan má nadváhu, tím silněji zněl moralistický tón o tom, že otylí jsou nezodpovědní. Neběhají, přejídají se palačinkami s javorovým sirupem, neodepřou si kyblíky se zmrzlinou.

„Studie v časopise New England Journal of Medicine naprosto zcestně podsouvala lidem smyšlenku, že otylost je přenosná: kdo se přátelí s tlouštíky, ocitá se v nebezpečí, že přibude na váze,“ kroutí nevěřícně hlavou Cliff Mason z Mississippské státní univerzity.

Přitom epidemie obezity nejničivěji dopadla právě na jižanské Mississippi. Více než 62 procent jeho obyvatel splňuje definici nadváhy a 24 procent obezity.

Nejhůře tloušťka postihuje černošky ve věku 45 až 54 let, z nichž je v Mississippi obézních 56 procent. Údaje navíc zřejmě nevypovídají o skutečném stavu věcí, protože pocházejí především z telefonních anket a lidé většinou lžou o tom, kolik váží.

„Na Manhattanu a v Los Angeles potkáte spoustu kondičních běžců. Avšak každý Evropan, který pronikne na americký venkov mimo velká města, si okamžitě povšimne příznaků tloušťky. Mnoho lidí už ani nechodí – kolébají se. Po většinu života jen sedí. V Mississippi nemá třetina obyvatel vůbec žádný pohyb,“ líčil reportér britského deníku The Guardian.

Jeanette Lewisová se svými 112 kilogramy už nemohla vystát, že s ní její lékařka jednala, jako kdyby měla lepru.

Odmítala poslouchat nekonečné tipy na diety a poslouchat, že je „kulatá“ nebo „plnoštíhlá“. „Jsem tlustá a jsem na to hrdá,“ opakuje po své proměně. Za obrat v nahlížení na sebe může hnutí Fat Akceptance Movement (Hnutí za tolerování tlustých).

Stejně jako předtím ženy, černoši a homosexuálové staví neštíhlí na odiv svou odlišnost. Ani literatura jim nechybí – namátkou jen tituly Tlustý? No a co!, Šťastná v XXL nebo Nedrž diety!. Místo bible jim slouží akce Fat Studies Reader se 400 stranami esejí s kapitolami jako Vchod do nebe – sedadla v letadle jako místa boje, či Ikonická síla obezity.

Čím déle chodila Jeanette Lewisová na grilování a pikniky mezi nové přátele, čím častěji naslouchala přednáškám, tím neochvějněji se utvrzovala v jiném pohledu na sebe i okolí.

„Už vím, že za vše mohou geny. Žádné triky nezabírají. Vzorce méně jídla, víc pohybu nepomáhají. A ještě něco: být otylý neznamená automaticky být nemocný. A vůbec: vždycky byli hubení a tlustí,“ podotýká.

Protiofenziva těch, jimž osud nedopřál postavu modelek a modelů, přišla v pravou chvíli. Po narkomanech v osmdesátých letech, kuřácích v devadesátých se totiž ocitli v USA na mušce otylí. Stali se symbolem společenského a osobního selhání.

Školní úřady škrtají hamburgery a hranolky z jídelníčků. New York zvažuje zvláštní daň na slazené nápoje. V řadě měst v Nové Anglii a Kalifornii restaurace musejí uvádět na jídelníčcích kalorické hodnoty.

Michelle Obamová pozvala do Bílého domu partu školáků, aby před televizními kamerami trochu popracovali na záhonech se zeleninou. „Udělali si radost něčím jiným než přejídáním se u McDonalda,“ podotkla první dáma.

Televizní soutěže v hubnutí lámou rekordy ve sledovanosti. Vsugerovávají miliónům Američanů, že když tlouštík doopravdy chce, může se znovu narodit – jako hubený.

„Nám nejde o nic jiného, než utvrdit plnoštíhlé ve víře, že mohou žít dlouho a spokojeně – i se svou váhou, nebo právě kvůli ní,“ upozorňuje v listu Boston Globe Esther Rothblumová, která učí na univerzitě v San Diegu a spoluvydala Fat Studies Reader.

Tvrdí, že dlouhodobě zhubnout není možné. „Dogma o tom, že každý může mít tělo, jaké chce, pokud na tom bude tvrdě pracovat, není nic jiného než pohádka. Zkazka šířená těmi, kdo na ní královsky vydělávají,“ upozorňuje Esther Rothblumová.

Jeanette Lewisová s jejím přesvědčením souhlasí. „Mrzí mě každý den, kdy jsem to nevěděla. Mohla jsem si ušetřit obrovské trápení a moře slz do polštáře,“ uzavírá a usmívá se.