Pravidla dárcovství pohlavních buněk gamet v Česku

„,Dobrou noc, taťko, dobrou noc, mamko,‘ řekli jsme si s manželem po našem prvním nechráněném milování sice s humorem, ale v podstatě jsem si myslela, že když už se proti početí nechráním, musím přece otěhotnět,“ říká žena, která si přeje zůstat v anonymitě.

„Měsíčky, které se záhy dostavily, jsem obrečela a pak jsem brečela ještě dalších pět let,“ líčí strastiplnou cestu k narození dnes již tříletého syna. Strastiplnější o to, že se musela vyrovnat s tím, že dítě sice odnosí, ale geneticky vznikne z vajíčka dárkyně.

„Když se sejdou dva lidé, kteří se vůbec neznají, a budou spolu mít měsíc intenzivně pohlavní styk, tak pravděpodobnost, že žena otěhotní, je dvacet procent, do půl roku šedesát procent a do roka osmdesát až pětaosmdesát procent,“ vysvětluje gynekolog Jan Šulc z Centra reprodukční medicíny GEST. Zbytek považují lékaři za neplodnost.

„Přibližně polovině pomůžeme bez asistované reprodukce. Ženy mívají problém s hormonálním pozadím nebo neuvolňují vajíčko, i špatný spermiogram partnera se dá leckdy upravit vhodně zvolenou medikací,“ říká doktor Šulc. Zbytek postupuje do IVF (in vitro fertility) programu neboli asistované reprodukce.

Jedna z nejvíce diskutovaných metod IVF je mimotělní oplodnění s použitím dárcovských gamet, ať už vajíčka, nebo spermie. Zatímco dárcovstvím spermií si studenti přivydělávali už v době, kdy se o dárcovství vajíček ještě točily sci-fi filmy, a nikdo se nad tím nepozastavoval, o dárkyních, které také dostávají peníze, se vedou občas diskuse.

Mnozí se ptají, jak je možné, že mladé ženě nevadí, že někde bude pobíhat dítě narozené z její pohlavní buňky. Ovšem stejný postup u mužů není obvykle vnímán jako problém. „Společnost hledí na muže a ženy v tomto směru opravdu odlišně,“ souhlasí psycholožka Magdalena Frouzová, „možná proto, že spermie odcházejí z těla, zatímco vajíčka v něm zůstávají. Jsou tak zřejmě vnímána víc jako nedílná součást ženy. Nicméně efekt je stejný. Oba dávají část sebe. “

Proč to ženy dělají? „Pro peníze většinou ne. Že by některá přišla a řekla, já to dělám jen kvůli penězům, tak to je opravdu minoritní,“ tvrdí doktor Šulc. Jenže říkají mu pravdu?

„Četla jsem leták v tramvaji,“ svěřila se Ivana v internetové diskusi, „a řekla jsem si, že by se mi peníze hodily. Samozřejmě jsem taky ráda, že někomu pomůžu.“ „Je to jen pohlavní buňka, tak proč bych ji nedarovala, navíc si trochu přivydělám,“ napsala druhá. Ty peníze ovšem nejsou zadarmo.

Dárkyně musí podstoupit desetidenní hormonální stimulaci. Denně si píchají injekčním perem do břicha především folikulostimulační hormon, což vede k dozrání deseti až patnácti folikulů (váčků s tekutinou, v nichž dozrávají vajíčka) v každém vaječníku. Odběr oocytů, což jsou buňky, které vznikají při zrání vajíčka, probíhá v celkové narkóze punkcí.

Rizika? Zejména vícečetné těhotenství. Ve vaječníku může dozrát více folikulů, jenže některé ještě nejsou natolik zralé, aby je mohli odsát. Antikoncepce se v době dárcovství užívat nesmí, proto lékaři radí po zákroku dočasnou sexuální abstinenci.

Vzácným rizikem je hyperstimulační syndrom, kdy organismus zareaguje přecitlivěle na vysoké dávky hormonů. Začne uzrávat víc vajíček, než kolik vaječníky zvládají. Projevuje se to otoky břicha i genitálu a bolestmi v podbřišku. Nutný je okamžitý zásah lékaře. Problém postihne tak jednu ženu ze sta. Nádorové onemocnění dárkyním, ani ženám, které se léčí na IVF, nehrozí?

„Nelze zapírat, že ten postup je pro organismus nepřirozený,“ připouští gynekoložka Jitka Řezáčová z oddělení asistované reprodukce Ústavu pro matku a dítě v Praze-Podolí.

„Žena v produktivním věku uvolňuje každý měsíc jedno vajíčko. My se snažíme vaječníky vyššími dávkami hormonů přesvědčit, aby jich uzrálo víc, ale souvislost mezi podáváním vyšších dávek hormonů v rámci IVF a rakovinovým bujením prokázána nebyla. Pokud se dodržují pravidla, která se dodržovat mají, pak by se ženě nemělo nic stát,“ tvrdí doktorka.

„Velkou část mých pacientek tvoří ženy kolem pětačtyřiceti let, které už mají třeba odrostlé děti, ale znovu se vdaly a s novým partnerem si přejí další dítě,“ uvádí doktor Šulc. „Jenže v pětačtyřiceti je to přirozenou cestou už víc utopie, než zázrak. Já jim musím vysvětlit, že z prázdného rybníka nevylovím rybu ani tím nejluxusnějším rybářským náčiním. Jediné, co pro ně mohu udělat, je, že jim nabídnu vajíčko anonymní dárkyně,“ vysvětluje.

Jenže je správné pomáhat otěhotnět ženě, které se to už kvůli věku přirozenou cestou nedaří? „Ano, přijde mi to v pořádku,“ říká Jan Šulc, „ženy se dnes dožívají 79 let, proč by nemohly mít ještě v pětačtyřiceti dítě?“

V případě starších žen toužících po dítěti, často i několikátém, už ale asi nejde o to, že dárkyně podstoupí riziko hormonální stimulace jen proto, aby pomohla jiné ženě naplnit její touhu po dítěti. Proč by pak motivace neměla být výhradně finanční? Ve Spojených státech nazývají věci pravými jmény. „Vydělejte si na studia darováním vajíček,“ lákají inzeráty „dárkyně“ z řad studentek.

Reprodukční turistika slaví boom i v Evropě. V Německu, Rakousku a Norsku není dárcovství gamet povoleno, přitom v oblasti reprodukce řeší páry stejné problémy, jaké máme i my. Česká republika má v oblasti asistované reprodukce skvělou pověst. Pro tuzemská, zejména příhraniční centra to znamená obrovský proud zájemkyň.

„Proti dárcovství vajíček nemám to nejmenší,“ říká psycholožka Hana Konečná, která se dlouhodobě zabývá v rámci Nadace mateřská naděje nedobrovolně bezdětnými páry, „jen bych se přimlouvala, aby se věk dárkyň zvýšil a věk příjemkyň naopak snížil. Nepřijde mi v pořádku, že se studentky rozhodují pro dárcovství často pod tlakem vlastních finančních problémů.

„Nikdy jsem se o dárcovství nezajímala, ale když to teď kolem sebe vidím, kolik párů má problémy, pokaždé si řeknu, že bych měla vajíčko darovat jako poděkování, že já jsem otěhotněla i porodila úplně bez problémů,“ zněl další názor v internetové diskusi, z něhož je patrné, že s věkem se pohled na dárcovství mění.

Moje kamarádka se o dítě pokouší marně už čtyři roky a vím, že to jsou muka,“ píše jiná. „Jenže se nevejdu do věkového limitu. Kdybych mohla, šla bych darovat hned.“ „Vidíš, já jsem dát chtěla a můj gynekolog se mě zeptal: ,To by vám nevadilo, že by po světě běhaly vaše děti?‘ Úplně mě rozhodil,“ reaguje na vzkaz další dopisovatelka. Zdá se, že dárcovství oocytů je téma, které ženy zajímá, ať už stojí na kterékoli straně barikády. Výjimkou nejsou ani opačně znějící inzeráty, kdy ženy svou dárkyni hledají.

„Já doporučuji ženám, aby darovaly maximálně tři - až pětkrát,“ radí doktor Šulc, „jednak asi není zrovna žádoucí takto rozsévat své geny a jednak rizika opakovaného dárcovství jsou sice minimální, ale nikoli nulová. Zatímco spermie se tvoří po celý život muže, i když se jejich kvalita s věkem snižuje, jsou pomalejší, línější, ale vznikají stále nové, žena se narodí se všemi svými vajíčky, kterých jsou sice deseti až statisíce, ale spotřebovávají se pro každou ovulaci po stovkách a s ženou společně i stárnou.“

„Ne vždy, bohužel, čeká příjemkyni vytoužený porod. Šance, že vše dojde do zdárného konce, je z jednoho darování přibližně padesát procent,“ tvrdí doktor Šulc. V čem je problém? „Kdybych to věděl, dostal bych Nobelovu cenu spolu s panem profesorem Edwardsem já,“ říká lékař.

„Jako klíčový problém se jeví reprodukční imunologie. Základ je, že embryo je vůči ženě napůl antigenně cizí. Je to přesně opačně než v dárcovství orgánů. Lidi, kteří si můžou dát ledvinu, spolu mohou jen velmi obtížně mít dítě,“ dodává.

„Děloha se nějak s tím embryem musí domluvit, ale je to divná domluva, protože funguje jinak než obranný transplantační mechanismus. Neboli děloha musí embryo poznat jako částečně cizí a teprve pak ho nějakým způsobem chrání. O tom se opravdu ví strašně málo,“ tvrdí doktor Šulc.

Ale embryo z darovaného vajíčka nebo z darované spermie přece cizí je. „Teoreticky ano, ale stejně jako genetika, tak i blízkost těch antigenů je pouze jedním z faktorů, které tu domluvu ovlivňují. Právě proto, že nevíme, proč si některá děloha nechce s embryi povídat, proč se s nimi nedohodne, způsobuje, že prostě některým párům nedokážeme ani v dnešní době pomoci. A každé seriózní centrum asistované reprodukce musí toto přiznat,“ dodává doktor Jan Šulc.

„Řekl bych, že legislativně máme asistovanou reprodukci v Česku nastavenou rozumně,“ říká Jan Šulc, „zákony jsou v celku liberální, zakazují jen absolutně nepřípustné věci.“

Pomyslné klacky pod nohy však hází odborníkům některé směrnice přijaté EU, které léčbu neúměrně zdražují. Evropská unie nastavila absolutní mantinely, většina států si z toho vzala, co se jim hodilo, a něco třeba odmítla.

Podle lékařů jsme to my převzali komplet a ještě jsme si některé věci přimysleli. Za naprostou raritu reprodukční specialisté považují, že do darování nově spadli i partneři, kteří se snaží o mimotělní oplodnění.

„Takže když partnerce odeberete vajíčko a oplodníte jej spermií partnera, říká se tomu darování pro přímé užití mezi partnery, což znamená, že musí podstoupit všechna vyšetření jako dárci s výjimkou genetiky - tedy na AIDS a jiné sexuálně přenosné nemoci jako třeba syfilis, hepatitidu B, C,“ vysvětluje Šulc.

Pokud se IVF nepodaří a oni přijdou za půl roku znovu, vyšetření se musí opakovat. Dobrovolný anonymní dárce musí být kromě všech výše uvedených sexuálně přenosných chorob vyšetřen při každém odběru ještě na chlamydie. Kdyby přišel na odběr dvakrát týdně, je CAR nuceno provést dvakrát týdně stejné, podle řady lékařů zbytečné vyšetření.

Jaký je rozdíl mezi tím, když porodím dítě, které není biologicky ani moje, ani partnera, a mezi tím, když si přinesu miminko z kojeneckého ústavu? „Obrovský,“ vysvětluje doktor Šulc, „protože žena má dítě v břiše, devět měsíců je s ním propojená, má těhotenské problémy, cítí pohyby, ona dítě rodí, ona ho kojí.“

„Čím déle je dítě u původní matky, tím více k ní patří. Těch devět měsíců nemůžeme nikdy nahradit,“ tvrdí psycholožka Magdalena Frouzová. „Dovedu si představit, že kdybych chtěla dítě a nemohla je mít přirozenou cestou, chtěla bych je získat právě takhle. Víte, jak jste se celou dobu chovala, co jste jedla. A že není geneticky vaše? Vždyť si vezměte, jak se pes začne časem podobat svému pánu, jak jsou si podobní staří manželé. Vy do něj vkládáte strašně moc, i když ten základ od vás nemá,“ říká psycholožka. Největší diskuse asi vzbuzuje otázka, jestli má dítě právo vědět, že není biologickým dítětem svých rodičů.

„Řekla bych, že na to má právo od samého začátku,“ domnívá se Magdalena Frouzová. „Na tom, že se narodilo z maminky, ale jiná maminka ho té jeho dala, nic není a dítě to přijme. Je to mnohem lepší, než když se to dozví v dospělosti.“ Jenže ve hře je mnohem víc, než jen právo dítěte znát svou identitu, je tu i právo dárce na anonymitu a nakonec i právo rodičů, kteří by leckdy rádi zapomněli, jak přišlo jejich dítě na svět. „Myslím, že na to, jestli dítěti říct či neříct pravdu, nejsme zatím připraveni,“ míní psycholožka Hana Konečná.

„Nejprve bychom měli hledat odpovědi na otázky, co je podstatou vztahu rodič - dítě, kdy tento vztah vzniká, co je to vlastně identita, čím je tvořena. Nedobrovolně bezdětné páry by měly mít ve všech variantách dobré informace, a to ještě dřív, než požádají o dárcovskou gametu,“ tvrdí psycholožka.

Nemůže je pak totiž zaskočit situace, které nedávno čelili rodiče ve Spojených státech. Jejich děti se už jako dospělí lidé dozvěděly, že vznikly z darované pohlavní buňky. Nejenže potomci byli šokovaní svým biologickým původem, ale cítili se podvedeni, že jim o tom rodiče neřekli. Proto na Islandu a v Kalifornii dávají dárcům na výběr, jestli chtějí zůstat v anonymitě. Totéž si můžou zvolit i příjemci - chceme znát dárce, nebo ne?

Pro koho je vlastně narušení anonymity nejvíc nebezpečné? „Pro rodiče, kteří nejsou vůči dítěti biologickými, ale cítí se tak. Myslím, že anonymita jim dopřává konečně trochu klidu. Pokud ji prolomíme, dítěti ani dárci to v ničem nepomůže. Ale rodiče aby se celý život báli, kdy se odněkud vynoří „matka či otec“ a začne si nárokovat „své“ dítě,“ domnívá se Hana Konečná.