Jenže ouvej, takoví konstantně opálení jedinci se v přírodě nevyskytují, a kdo je tedy jednolitě hnědý, je buď zvláštním přírodním úkazem, nebo je to podvodník. Kosmetický průmysl totiž přišel s širokým výběrem přípravků, zaručujících bezchybné, homogenní a úplné opálení – samozřejmě superbezpečné a hned.

Britští vědci potvrdili, že jednolité opálení je z biologického hlediska vyloučené. Skalní nudisté se sytě bronzovým tělem budou oponovat, ale ti se opékají neporovnatelně dlouho.

A když se podívají na roztažené záhyby na vlastním těle, musí zmlknout. V podpaží, v rýze mezi půlkami, pod prsy i jinde jsou o odstín světlejší.

Magazín Experimental Dermatology letos v srpnu přinesl studii univerzity v Edinburghu o tom, že reakce různých částí těla, přesněji pokožky, na ultrafialové sluneční záření se liší, a to dost výrazně. Proto je kompaktní opálení nedosažitelné.

Zadek bude vždycky svítit

Studie skotských vědců se zúčastnila rovná stovka dobrovolníků. Nedostali letenku do tropů, jen po šesti vstupenkách do solária. Po absolvování opalovací „kúry“ jim vědci prozkoumali odstín, ale zejména změny v pokožce dvou částí těla: na zádech a na hýždích.

Většina dobrovolníků krásně zhnědla na zádech, ale jejich zadek byl světlejší, ač do solária chodili nazí. Ačkoli záda i zadek dostaly stejnou dávku UV paprsků, pokožka na sedací části zbarvení odolala.

Pokožka na hýždích – a zřejmě i na jiných částech těla – si nevytvořila tolik melaninu, aby se to projevilo změnou zbarvení. Buněčný pigment melanin, přesněji jeho zvýšená tvorba buňkami zvanými melanocyty je vlastně obrannou reakcí, představuje jakýsi filtr nebo stínítko před další dávkou záření, o němž pokožka – na rozdíl od mnohých lidí – dobře ví, že jí neprospívá.

Melanin zachycuje ultrafialové záření a mění ho na teplo, a propouští ho jen tolik, aby se v těle mohl vytvářet vitamín D. Nadměrné množství UV záření totiž podporuje vznik tzv. volných radikálů, poškozujících DNA a působících stárnutí. Opálení tedy vypovídá o boji organismu za přežití.

Dermatologové rozdělují lidi podle typu kůže na několik skupin

FOTO: fotobanka Profimedia

Různé stupně ochrany

„Jedna z opravdových hádanek kolem melanomu (zhoubný nádor pigmentových buněk, nejčastěji v pokožce) spočívá v tom, proč se výskyt národů na různých místech kůže tolik liší,“ napsal ke studii šéf výzkumu Jonathan Rees.

„Náš výzkum ukazuje, že naše tělo je zabaleno do různých typů kůže, které na sluneční světlo také různě reagují a které poskytují různě účinnou ochranu proti škodlivým následkům slunečních paprsků.“

„Falešné opálení není ani přitažlivé, ani módní a nemá nic společného s mládím,“

Dermatologové už léta upozorňují, že lidi je možné – z pohledu odolnosti proti slunci – rozdělit do několika skupin. Edinburský výzkum je ale první, který přináší doklad o různé odolnosti jednotlivých částí těla.

Lidé jsou ovšem nepoučitelní. Kde jsou časy královny Viktorie, kdy se dámy pyšnily alabastrovou pletí, dokazující, že na rozdíl od obyčejných lidí nemusely chodit pod spalujícími paprsky. Být opálený bylo výsadou chudiny a hlavně venkovanů. Dodnes se ještě tu a tam v dermatologii vyskytne pejorativně znějící označení „zemědělská kůže“ pro do tmavohněda spálené krky a předloktí lidí, pracujících pod širým nebem.

Instantní opálení je pro smích

Smetánka současnosti si ale na bronz, pokud možno celoroční, potrpí. Módní policie v bulváru a lesklých magazínech se pak vysmívá těm, kdo umělé opálení přehnali či nezvládli. A už léta se to netýká jen žen, které byly vždy vděčnou obětí kosmetických firem. Samoopalovací krémy a spreje díky soustředěnému tlaku marketingu pronikají i do koupelen mužů.

„Falešné opálení není ani přitažlivé, ani módní a nemá nic společného s mládím,“ napsala v deníku Daily Mail sloupkařka Liz Jonesová. „Je to jen vyjádření zbožného přání vypadat bohatě, dělat dojem, že jste se právě vrátili z dovolené strávené ležením na břiše na ostrovech v Tichém oceánu.“

Do módy permanentního bronzu se pustil i editor britského magazínu Tatler, orientovaného na život horních deseti tisíc. „Nejde o žádnou výpověď o vašem zdraví a blahobytu,“ napsal Georgie Grieg.

„Není nic horšího než někdo, jehož oranžová barva odpovídá noci strávené s flaškou. Když ale vypadáte, jako že jste právě vystoupili z letadla z Martiniku, každý vám bude závidět. Nejde o to, co děláte, ale jak vypadáte,“ shrnul.

Ovšem věrný charakteru svého magazínu, který již dávno opustil vysokou úroveň literárního fóra, jakou míval v 18. století, dodal: „Je to otázka dobrých produktů, jejich správné aplikace a nepřehánění. Všechno lze udělat sofistikovaně a nenápadně. Klíčové slovo zní ‚s citem‘.“

Když se to neumí

Britský arbitr elegance, uznávaný publicista a autorita celonárodních kampaní Simon Fanshawe považuje opalování, zejména to umělé, za něco nevhodného. Pozastavil se nad rodiči z londýnské dělnické čtvrti East End, kteří před porotu v soutěži krásy přivedli své dítě natřené opalovacím krémem tak, že vypadalo oranžově, jako po žloutence.

„Tak jako my Britové shlížíme svrchu na přehnaně otevřené flirtování, tak také nepřijmeme něco tak umělého jako samoopalování,“ soudí Fanshawe.

Za překonané a zastaralé považuje opalování Mary Killenová z magazínu Spectator. „V 70. letech jsem se bronzovou pletí pyšnila, protože to bylo módní a já jsem byla mladá. Jenže jsem si neuměla natřít obličej, a tak jsem chodila s tváří bílou a opálenýma nohama.“

Dnes, kdy se toho tolik ví o souvislosti slunečního záření a rakovině, o vráskách a stárnutí kůže, se sloupkařce „nechce věřit, že by někdo chtěl být celoročně hnědý“.

Novináři jsou – někdy – docela rozumní, zdá se po dle vytrvalosti, s níž alespoň v Británii brojí proti „opálení v plechovkách“, jak kdosi samoopalovací kosmetiku překřtil.

„I když to bude vypadat přirozeně – a to málokdy, svědčí to o ignoranci zdravotních doporučení,“ dodala Killenová. Reklama je mocná, ale dokud budou lidé s kosmeticky opálenou vizáží vypadat jako připálené kuře, bude to přiznáním jen jejich snobství.