Příroda je nespravedlivá, u žen jsou následky noci strávené na manželské posteli s partnerem více méně zanedbatelné.

„Není nic překvapivého na tom, že lidé sdílející společné lože mají spánek méně kvalitní než ti, co spí sami,“ napsal Neil Stanley z University of Surrey v magazínu New Scientist.

Z evolučního hlediska lidé nebyli „naprogramováni“ ke společnému spaní. Spánek je jednou z nejsobečtějších činností, při níž se jedinec soustřeďuje jen na sebe a uspokojení svých životních potřeb – odpočinout si a načerpat nové síly. „Dělit se o lůžko s někým, kdo vydává zvuky, pohybuje se a případně nám bere peřinu, je proti přírodě,“ dodal k výsledkům studie, na níž se podílel spolu s rakouskými psychology a neurology.

 

Dělit se o lůžko s někým, kdo vydává zvuky, vrtí se a bere vám peřinu, je proti přírodě,Neil Stanley, University of Surrey

 

Do výzkumu zahrnuli osm nesezdaných a bezdětných párů mezi 20 a 30 lety věku. V rámci výzkumu byli tito dobrovolníci požádáni, aby strávili deset nocí na společném lůžku a následujících deset měli spát odděleně. Na zápěstí dostali senzory, snímající jejich hladinu stresových hormonů, a každé ráno vyplňovali krátký dotazník k ověření jejich mentální výkonnosti.

Ženy jsou odolnější

Muži z testu byli podle subjektivního hodnocení se společným spánkem spokojeni a nestěžovali si, ovšem výsledky testů ukázaly, že s jejich pohotovostí a duševní výkonností to bylo horší. Objektivní hodnoty hormonů rovněž potvrdily, že sdílení lože pro ně znamenalo méně kvalitní spánek.

„Obě pohlaví měla na společném lůžku spánek méně kvalitní, než kdyby spala samostatně,“ shrnul Gerhard Kloesch z Vídeňské univerzity. Ovšem ženám se častěji podařilo usnout tvrdším spánkem, takže ráno byly odpočatější, než by se podle doby spánku dalo předpokládat. Hladiny stresových hormonů i mentální výkonnost sice klesly, ale o poznání méně než u jejich mužských partnerů. Ženy – na rozdíl od mužů – také otevřeně přiznávaly, že se jim spí lépe, když jsou v posteli samy.

„Pokud jde o sny, ženy si z nich pamatovaly více po noci strávené odděleně, ale muži si vybavili více detailů po noci strávené spolu a v intimních hrátkách,“ připomenul Stanley ještě zajímavý detail.

Určitá vyšší odolnost žen vůči rušení během spánku na společném loži je podle Stanleyho genetická. Ženy se musí vyrovnávat po celý život s překážkami ve spánku – s péčí o děti, menstruačním cyklem a problémy v menopauze. „Není to žádná ostuda ani výraz nelásky, jestliže si zařídíte oddělené ložnice,“ uzavřel Stanley. „Zvyk a tradice nakonec stejně může zvítězit na fyziologií: jste-li po léta zvyklí spát spolu, může přechod na samostatné postele paradoxně kvalitu spánku snížit, protože vám bude něco – partner – chybět.“

Prohýřená noc se těžko nahrazuje

S kvalitou spánku experimentovali rovněž na Pennsylvánské lékařské fakultě v USA. Zkoumali schopnost regenerace sil po krátkém spánku, tedy dopad prohýřené noci na výkonnost v následujících dnech. Jejich závěry jsou hodnověrnější než u uvedeného výzkumu o manželské posteli. Američané své závěry vyvodili na základě vzorku 159 dospělých lidí.

Dobrovolníky rozdělili do dvou skupin. První, tvořená jen 17 lidmi, fungovala jako referenční: její členové mohli spát každý den pokud možno deset hodin. Lidé z druhé, většinové skupiny mohli první dva dny spát také po deseti hodinách, následujících pět dní ale měli budíček vždy ve čtyři ráno. Následující den se mohli vyspat déle, vždy několik hodin navíc. Po celou dobu testování museli příslušníci obou skupin, jen co vstali, po dvou hodinách vyplňovat krátký postřehový test.

Skupina, která se mohla vyspat déle po šňůře krátkého spánku, vykazovala samozřejmě lepší výsledky než v době, kdy spala jen krátce. S každou hodinou navíc dlouhého spánku se jejich výkon zlepšoval, ale ani ti, kteří dostali možnost vyspat se desetihodinovým občerstvujícím spánkem, nedosáhli rychlosti reakce, soustředění a úrovně čilosti jako první referenční skupina spáčů.

„U lidí, kteří si nedopřávají dostatečně spánku během pracovního týdne, jedna noc dlouhého občerstvovacího spánku o víkendu na obnovení sil nestačí,“ shrnul výsledky David Dinges. „Tito spánkoví deprivanti pak mají dlouhodobě sníženou výkonnost, jsou pod stálým tlakem spánkového stresu a roste u nich pravděpodobnost ztráty pozornosti a dopouštění se omylů.“

V dřívějších experimentech Dinges zjistil, že ona hranice dostatečného spánku činí šest hodin – už po dvou týdnech sotva šestihodinového spánku jsou schopnosti na stejně nízké úrovni jako po dvou dnech nepřetržitého bdění.

„Pořádně se vyspat během jediné noci nestačí, aby si člověk obnovil síly po několika dnech, kdy spal krátce,“ doplnil amerického kolegu Chris Idzikowski ze spánkové laboratoře v Edinburghu.

Málo i moc – obojí je špatně

Doba potřebná k plnému obnovení sil tedy závisí na tom, o kolik spánku se člověk v minulých dnech připravil. Spát trvale málo dokonce zkracuje život, jak zjistili italští vědci v metastudii (statistická analýza dat z několika různých odborných studií), publikované v květnu v časopise Sleep Journal.

Údaje, které tým zpracovával, vycházely ze 16 studií amerických, britských, evropských a východoasijských vědců a zahrnovaly údaje o životě celkem 1,5 miliónu lidí během 25 let. Analýza potvrdila hypotézu, že ideální doba spánku je šest hodin. Z lidí, kteří spali dlouhodobě kratší dobu, během 25 let zemřelo o 12 procent více než „šestihodinových“ spáčů. Vyšší úmrtnost se ale vyskytovala u lidí, kteří spali v průměru devět hodin denně.

Důvody „škodlivosti“ krátkého a dlouhého spánku jsou ale různé. Zatímco krátký spánek může být přímou příčinou zdravotních problémů, příliš dlouhý spánek je naopak jejich důsledkem.

„Moderní společnost je zkracováním spánku charakteristická,“ vysvětlil Francesco Capuccio z britské univerzity ve Warwicku. „Krátký spánek je typický pro lidi v zaměstnaneckém poměru, zejména u těch, kteří jsou pod sociálním tlakem, což je nutí pracovat přesčas nebo volit pružnou pracovní dobu.“ Na druhé straně podle Capuccia je zhoršování zdravotního stavu doprovázeno potřebou prodloužení doby spánku.

Jim Horne ze spánkové laboratoře v Loughborough připomenul, že souvislost mezi délkou spánku a délkou života ovlivňuje řada dalších faktorů. „Spánek je lakmusovým papírkem fyzického a duševního zdraví, ovlivňuje ho řada nemocí i například momentální deprese,“ poznamenal. Dobrý spánek podle něj ještě automaticky neznamená, že vás čeká lepší nebo delší život než jiné.

Nechcete-li astma, nestelte postele

Jedním z poněkud překvapivých faktorů, který se váže ke spánku a zdraví, je to, zda si postel hned ráno ustelete nebo ji necháte dlouho „rozhozenou“.

Po spaní je pod peřinou vlhko a teplo, což je ideální prostředí pro roztoče. Jsou to sotva milimetroví členovci z řádu pavoukovců, z nichž někteří jsou například významní pro obohacování půdy živinami, zatímco jiní přenášejí nemoci nebo působí alergie.

Jsou prakticky všude, v průměrně čisté posteli jich může být přes jeden milión. Těžko se s nimi bojuje, ale existuje jedna velice snadná metoda, jak jejich množství výrazně omezit: snížit vlhkost prostředí.

„Něco tak jednoduchého jako nestlat postel a nechat ji přes den rozhozenou umožní, aby přikrývka i matrace vyschly, takže většina roztočů pocítí nedostatek tekutin a bude strádat, až zahyne,“ radí lékaři.

Spát, to není jen lehnout si a zavřít oči. Je to věda.